Velký muž velké doby

Včera nad ránem mi umřel kamarád Rudolf Zeman. Kdyby existovala nějaká pamětní kniha moderních českých dějin, měla by v ní o něm stát věta: „Zasloužil se o největší okamžiky moderní české žurnalistky.“ Myslím tím především ty dva roky, po které spolu se šéfredaktorem Jiřím Rumlem připravoval samizdatové Lidové noviny. Útlé sešitky formátu A4, znovu a znovu rozmnožované v počtu, který se málem blížil nákladu současných papírových novin, pomáhaly víc než co jiného lidem otevírat nejen oči, ale i ústa k protestu, a nakonec je dovést na ta příslovečná náměstí, kde si znovu vzali svou zemi do svých rukou.

Rudolf Zeman s Františkem Janouchem v redakci Lidových novin 16. prosince 1989

Na rozdíl od jiného Zemana, který se chlubí, že on byl už na Národní – ač ho tam nikdo neviděl –, kde byl v tu chvíli Ruda Zeman, se ví dobře. Seděl v cele ruzyňské věznice, kde ho s Jirkou Rumlem od října 1989 Státní bezpečnost za vydávání samizdatových Lidovek zadržovala. Ruda Zeman musel estébákům ležet hluboko v žaludku: málokdo uměl vzdorovat tak jako on, tvrdošíjně a zarputile, při výslechu nechat otázky padat pod stůl bez odpovědi a jen se očima vysmívat. Byl totiž statečný opravdově, klidně, bez velkých gest.

Estébákům to už ale nevyšlo, museli oba propustit 26. listopadu. Dorazili rovnou na milionovou demonstraci na Letnou, a když se objevili na tribuně, vítali je lidé tak hlasitě, že i kdyby si Husák na Hradě cpal palce do uší, stejně by slyšel, že komunisté to v Čechách jednou provždy prohráli. (Přestože se otrlí zombies kolem s. Filipa pořád snaží drát z hrobu ven.)

V redakci LN v únoru 1990

Nevzpomínám si, jestli tenkrát na Letné na sobě Ruda měl svou uniformu, džínovou bundu do pasu a brašnu přes rameno, v níž nosíval rukopisy. Že ale držel mezi zuby dýmku nepochybuju.

Nosíval tu bundu snad odjakživa. Když ho po osmašedesátém normalizátoři vyhodili z rozhlasu, když se svým parťákem Miroslavem, tenkrát ještě nikoli kardinálem Vlkem umýval výlohy v Karlíně a okolí, když jsme pak sedávali v první redakci už legálních lidovek na rohu Václaváku a Opletalky.

Ve vybydlených místnostech, opuštěných Zemědělskými novinami, vznikala redakce nejen deníku, ale taky se tam rodil celý mediální dům, zastřešující kulturní a literární časopisy, nakladatelství, místo v něm měli surrealisté, studenti i rockeři. Když jsme se někdy večer sešli u vína, tísnili se v prosezených křeslech noví ministři, čerství poslanci, univerzitní profesoři, před pár týdny zakázaní spisovatelé, ve dveřích se střídali světoví vydavatelé a žurnalistické hvězdy.

Duben 1993, autor všech fotografií Zdeněk Merta 

Měli jsme velké plány, naděje a iluze, ale taky malou praxi a ještě menší zkušenosti, řekl o tom jednou Ruda Michalu Prokopovi v Krásných ztrátách.

Pak Jirka Ruml odešel do Parlamentu a v čele redakce ho vystřídal Ruda, jeho pak zase já, mě Tomáš Smetánka… život zkrátka běžel dál a na naše plány se neohlížel. Ale – aspoň jsme to zkusili.

Byla to velká doba a Ruda byl její velký muž.

Jaroslav Veis

(vzpomínka vyšla v Lidových novinách v sobotu 12. 6. 2021)