Novináři za časů pandemie

Náhlý úder krize odzkouší každý systém, každou vládu, každou společnost. Platí to i nyní, když nástup dosud neznámé a dosud neléčitelné choroby dosahuje v globalizovaném světě globálních rozměrů. Zápas s ní klade nebývalé nároky na všechny. Sluší se proto ze všeho nejdříve poděkovat všem, kteří v této zkoušce obstáli, a je radost sledovat, jak Češky a Češi dokážou dát najevo svůj dík všem lékařům, sestrám, záchranářům, hasičům, policistům i vojákům. O to truchlivější bylo sledovat, jak prezident, když poprvé k nebývalé zkoušce veřejně promluvil, nenašel ani jedno slovo díků pro všechny ty občanky a občany, kteří dnes a denně pomáhají třeba i tím, že šijí potřebné roušky. Prezident si bohužel – ostatně jako už ve svém prvním inauguračním projevu – neodpustil paušální a povrchní útok na novináře. Dostal se tak do přímého kontrastu s předsedou vlády, který sice má sklon novináře zostouzet, ale protentokrát dokázal jejich práci ocenit a výslovně i média veřejné služby. Nemohl ani jinak. Každý, kdo nyní hodinu za hodinou sleduje práci médií jako celku, vidí, že čeští novináři zatím v této zkoušce obstáli. V této přelomové době by se mohlo zdát, že například témata jako význam médií veřejné služby, jak se o nich jedná v Poslanecké sněmovně, pozbudou na významu. To by však byl velice drahý omyl. Právě za nynější pandemie viru COVID-19 se naplno ukázalo, jak je pro občany důležité, aby se dozvídali, co se děje doma i ve světě, co a jak vláda koná a chystá, a aby novináři o tom nejen referovali, ale aby se mohli ptát a dostávat potřebná vysvětlení a odpovědi. Názorně se potvrzuje, že role Českého rozhlasu a České televize je v takových situacích nezastupitelná. Prvně jmenovaný dokázal propojit schopnosti novinářů stanic Radiožurnál a Radio Plus, z Kavčích hor takřka ze dne na den spustili program UčíTelka pro děti a rodiče i dočasný program pro seniory ČT 3. Je nepředstavitelné, že by něco podobného mohla podniknout kterákoli soukromá stanice, i když leckteré z nich se snaží reagovat na nynější výjimečné podmínky, jednak proto, že i tam pracují lidé s novinářským citem, jednak proto, že pokud by setrvali u dosavadních stereotypů, přicházely by o posluchače a diváky. V Česku i jinde bylo vidět patrné zanedbání, opožděné reakce na nástup nákazy. Je však třeba podtrhnout jedno. Čína, kde se nákaza projevila nejdříve, nástup hrozby zameškala především kvůli návyku autoritářských režimů odmítat, tutlat negativní zprávy, natožpak dopustit, že je budou prověřovat svobodná média, která volají vládu k odpovědnosti. Vedle nynějšího zvažování „bezpečí versus svobody“ se hlavním tématem bezprostředně poté, co se podaří zvládnout tlak pandemie, stanou nebývalé dopady na ekonomiku, a to včetně dopadů na média. To je vyhlídka, která by měla budit ze sna nejen novináře. I ministr kultury Lubomír Zaorálek veřejně připustil, že dopady na média mohou být drastické. V příštích měsících velice pravděpodobně mnohá média, ať tradiční nebo ta nová převážně internetová, nebudou čelit volbě, koho zase propustit, ale že kvůli nedostatku příjmů prostě zavřou krám. Nejen novináři by měli pečlivě sledovat, zda a jak se naplní ministerské sliby, že se i média dočkají podpory, která jim umožní přežít – třeba jen proto, že nyní v každodenním přímém přenosu vidíme, proč se svobodná společnost bez svobodných médií neobejde. To může znít abstraktně. Ale stačí si představit druhou možnost. Tu vylíčil ruský karikaturista za časů vlády státostrany. Nakreslil dva chlapíky. Jeden nese noviny s prázdnými stránkami a druhý se ho ptá, kde jsou písmena. Odpověď je stručná: „Na co písmena, všecko je jasné.“ Adam Černý, předseda SN ČR