Syndikát novinářů České republiky

Aktuality

• 29.4.2012
  Středoškolské časopisy ve finále
• 21.4.2012
  Novinářská soutěž Writing for CEE 2012
• 24.4.2012
  Prohlášení SN ČR
• Další aktuality

Odkazy

• Kluby

• Klub volných novinářů
• Klub kultury
• Klub vědeckých novinářů
• Klub novinářů seniorů

• Projekty

• MediaŽurnál
• Presscentrum

Podrobnosti

• Syndikát
• Plán činnosti
• Grémium
• Řídící výbor
• Termíny
• Stanovy
• Deklarace
• Členství
• Mezinárodní průkaz

Kontakt

• E-mail: kancelar@syndikat-novinaru.cz
• Tel.: +420 224 142 456

Jopixel Tvorba www stránek, redakční systém

Svoboda slova a její hranice
Nejzákladnější všeobecně přijatelnou tezi na téma Svoboda slova a její hranice by bylo možno odvodit z jiné všeobecně přijímané teze, a ta zní, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Pokud tuto tezi vztáhneme na svobodu slova, hned uvidíme, že se nemůže týkat pouze a výhradně novinářů, za jejichž sdružení zde dnes v Senátu Parlamentu České Republiky mluvím. Protože svoboda slova a její hranice v případě novinářů nejen jich samých nezávisí zdaleka pouze na nich a netýká se pouze jich.

Na kom tedy ještě?
Když mluvím před zákonodárci, tak musím pochopitelně zmínit i je, a to ne ze zdvořilosti, ale protože i oni valnou měrou ovlivňují svobodu slova a její hranice jako ti, kteří schvalují zákony, a jako ti, kteří stejně jako novináři, mají své místo ve veřejném prostoru. Obsah a osud takzvaného náhubkového zákona je toho dostatečným důkazem.

Kdo další ovlivňuje svobodu slova a její hranice?
Pokud mluvíme o novinářích, svobodě slova a jejích hranicích, tak nepochybně také ti, kdo sdělovací prostředky vlastní. A patří k nim i ti, kdo média ovládají, buď jako ti, kdo je řídí nebo kdo na ně mají třebas jen nepřímý, ale přesto nepopiratelný vliv, v Česku například prostřednicvím takzvaných mediálních rad, jejichž členy sice navrhují nepolitická sdružení, ale o jejichž definitivní volbě již po dlouhou dobu a opakovaně rozhodují zástupci politických stran. Na tom by nebylo nic pozoruhodného, kdyby rozhodování zákonodárců o mediálních radách podléhalo kontrole těch, kteří je parlamentu volí.
Těžko by se hledal důkaz, že způsob, jakým fungují mediální rady, byl či je předmětem debaty během nějaké volební kampaně. Už slyším ve vzduchu námitku, že volební poradci snadno vysvětlí, že debata na takové téma stěží přinese nějaký průkazný zisk v podobě nárůstu voličských hlasů. Moje námitka zní, že zároveň nelze popřít vliv, jaký mají, ať v dobrém, či naopak ve zlém, mediální rady na sdělovací prostředky veřejné služby a jejich hranice svobody slova.
Vidíme tu paradox: Na jedné straně málokdo popře, že média mají nepochybně podstatný vliv nato, jak je vnímána hranice svobody slova, ale konání těch, kdo mají nemalý vliv na to, jak fungují média veřejné služby, uniká veřejné kontrole. Nabízí tu otázka, jak v tomto případě vypadá odpověď na letitou výzvu formulovanou zakladateli americké demokracie: Není daní, bez zastoupení! Myslím, že nepřeženu, když řeknu, že v odpovědi najdeme kus vysvětlení rostoucí nespokojenosti se současným stavem české politiky.

A co ostatní média?
Jestli mi ještě dobře slouží levý koutek oka, tak tuším v sále jakési vrtění, které bych si dovolil přeložit do nevyslovené výtky: A co ostatní média? Kde je jejich odpovědnost za svobodu slova a její hranice? Spolu se zkušenými politiky odpovím: To je dobrá otázka. A zároveň nabídnu překvapivě znějící odpověď: Nezapomeňte, že novináři nejsou pány ve svém domě, protože v tradičním slova smyslu ani žádný nemají. Většina z nich jsou zaměstnanci. To není ani výtka, ani pochvala, ale pouhé konstatování.
V sídle jedné ze dvou komor českého parlamentu bych si dovolil i říci, že se v tomto ohledu se čímsi politikům podobají. A pokud bych směl ve svém přirovnání pokračovat, tak se ve svém konání mohou často rozhodovat svobodně, to je však nezbavuje odpovědnosti jak vůči svému zaměstnavateli – poslanec či senátor by asi neřekl, že to je v jejich případě příslušná politická strana –, tak vůči svým čtenářům, posluchačům či divákům, což jsou v případě politiků voličky a voliči.

Internet, blogová žurnalistika a její důsledky
Hranice svobody slova nepochybně vymezují zákony a v jednotlivých případech rozhodnutí soudů. To je vidět i na debatě o takzvaném náhubkovém zákonu. Poslední dobou se však rozrůstá prostor, nad kterým se vznáší otázka, zda jej zákony a soudy vůbec dokáží obsáhnout. Tradiční média se sice snaží debaty na svých internetových stránkách s větším či menším úspěchem regulovat, ale část „sítě sítí“ bude takové samoregulaci vždy unikat, jak ukazují případy počítačových serverů, které jsou umístěny mimo dosah české jurisdikce a které poskytují prostor politicky extrémním názorům.

A co sami novináři?
Dokl jsem se letmo některých aspektů vztahu novinářů, svobody slova a hranic této svobody. Můj výčet by nebyl úplný, pokud bych se nepodíval, zda tento vztah považují za důležitý i sami novináři. Domnívám se, že i v tomto případě platí, že vedle uplatňování zákonů je stejně významná samoregulace, či chcete-li sebeomezení, sebeposuzování.
Při Syndikátu novinářů České republiky pracuje již více než deset let Etická komise, která se zabývá stížnostmi opírajícími se o podezření, že v tom či onom případě byly porušeny jednotlivé články našeho etického kodexu. Etická komise nemůže nikoho nijak sankcionovat, stíhat, od toho jsou tu výše zmíněné soudy. Může však vyslovit a odůvodnit svůj názor. Pokud si mohu dovolit soudit z množství případů, kdy se na Etickou komisi někdo obrátil a o její stanovisko žádal, tak je její názor respektován. Skromnost mi velí, abych jako její člen její význam nepřeceňoval, při vší skromnosti si však dovolím řečnickou otázku: Pokud mají svou Etickou komisi novináři, kde najdu Etickou komisi politiků?

Je snad něco, co svobodu slova a její hranice kruciálně ovlivňuje a nač zvláště čeští novináři nemají takřka žádný vliv? Jistě, je to něco, co bych si dovolil nazvat materiálním kontextem. Převedeno do méně vznešené řeči, je to otázka, do jaké míry práci novinářů podmiňuje konkrétní prostředí. Ještě jednodušeji bych to vyjádřil odpovědí na otázku, kterou jsem kdysi dostal v jednom televizním pořadu a která zněla, zda média či chcete-li noviny jsou zboží jako každé jiné. Jeden z kolegů mínil, že samozřejmě a bez výhrad. Dovolil jsem si podotknout, že nepochybně, ale s tou výhradou, že zatímco mladoboleslavská škodovka může své výrobky prodávat jak v Liberci, tak ve Frankfurtu či Paříži, tak české noviny, rádia či televize jsou zajímavé nejdále v Chebu či Českých Velenicích a jiných místech na hranicích. Prostor na takto vymezeném trhu samozřejmě není neomezený, ba se naopak spíše zmenšuje, což není stížnost, ale pouhé konstatování. I v něm se však skrývá výzva, která se netýká pouze novinářů, svobody slova a jejich hranic.
Snad ji snáze uslyší nejen ti politici, kteří zažili dobu, kdy žádná svoboda slova nexistovala, ale třeba i ti politici, kteří zažili svou stranu v opozizi. Ta výzva zní: Samozřejmě, že každá svoboda má své hranice, ale i když nemusíte mít média rádi, tak není svobody slova bez svobodných médií.
Adam Černý předseda Syndikátu noviářů České republiky
Předneseno v březnu 2010 na semináři Svoboda slova a její hranice, který pořádal Senát Parlamentu České republiky
 

 

Zde nám můžete zanechat příspěvěk

Jméno

Předmět

Zpráva:

Kontrolní kód

Napište nám:

E-mail:

Telefon:

Zpráva:

Kontrolní kód