Duben 1971
1. 4. Byla zřízena Federální správa Veřejné bezpečnosti a vydány zásady působnosti federálního ministerstva vnitra při řízení a koordinaci útvarů Veřejné bezpečnosti. ● Ministr kultury odvolal z funkce ředitele Divadla Za branou Otomara Krejču a divadlo bylo - navzdory protestům významných zahraničních umělců - zlikvidováno výnosem ministerstva kultury k 30. 6. 1972, jeho dramaturgy postihl zákaz pracovat v kultuře, mnozí jeho herci dlouho a s velkými obtížemi hledali nové angažmá. ● Personální změny, při kterých byli skuteční tvůrci zpravidla nahrazováni oddanými straníky, zasáhly prakticky všechna divadla. Z funkce šéfa činohry Státního divadla v Brně byl odvolán Miloš Hynšt a společně s ním odešel i dramaturg Ludvík Kundera. Stejným způsobem byl odvolán z funkce ředitele Divadla na Vinohradech František Pavlíček. ● Některé vynucené odchody byly uskutečňovány na základě kolegiální “domluvy”: do vedoucích funkcí nastupovali spolupracovníci odvolaných umělců, kteří si tak udrželi určitý vliv na repertoár a soubor. Tímto způsobem např. došlo k výměně postů v divadle Semafor (Ferdinand Havlík místo Jiřího Suchého), v Kladivadle v Ústí nad Labem (Josef Dvořák místo Pavla Fialy). ● Úsilí nového vedení KSČ zlikvidovat poslední zbytky svobodného myšlení a tvorby kulminovalo v letech 1971-72, kdy byli z vedoucích funkcí sesazeni např. Saša Lichý (Divadlo Petra Bezruče, Ostrava), Jiří Svoboda (Divadlo Oldřicha Stibora, Olomouc), Ota Ornest (Městská divadla pražská) či Jaroslav Vostrý (Činoherní klub). Zásahy směřovaly i proti celým divadlům. Jestliže opětné přejmenování Klicperova divadlo v Hradci Králové na Divadlo Vítězného února mělo především symbolický rozměr, proti dalším “nevyhovujícím” souborům postupovala komunistická moc velmi tvrdě. Zákaz postihl také malá divadla (Kladivadlo, Maringotka, Ateliér, Dílna 24), zavřeny byly různé kulturní a studentské kluby po celé zemi, které vznikaly v průběhu druhé poloviny šedesátých let. Malé ostravské poloprofesionální divadlo Waterloo sice v květnu 1970 ukončilo svou činnost, nicméně v roce 1971 se stalo předmětem exemplárního trestního řízení. ● Stíhán byl nejprve vedoucí souboru Tomáš Sláma, jenž měl spáchat trestný čin pobuřování tím, že roku 1969 přednesl v rámci klubového večera ukázky z Dürrenmattovy hry Dvojník, kterou policie považovala za Slámův vlastní protisovětský text. Po protestech zahraničního tisku i samotného Friedricha Dürrenmatta byla za protisocialistickou provokaci prohlášena muzikálová parodie na motivy románu Valentina Katajeva Syn pluku a stíhání rozšířeno na téměř celý soubor divadla. V soudním procesu bylo odsouzeno osm členů divadla, z nich Petr Podhrázký, Ivan Binar, Eduard Schiffauer a Petr Ullmann k nepodmíněným trestům. ● Nedílnou součástí normalizační praxe byl existenční tlak na režiséry, dramaturgy i herce, který je měl přinutit ke spolupráci s režimem. Pokud k ní nebyli ochotni, měli být odsunuti z centra, popřípadě jim byla zcela znemožněna činnost v divadle (například Vlasta Chramostová). Pro mnohé umělce se tak jedinou možností profesionální práce stal odchod do oblastních divadel: na počátku období z režisérů Alois Hajda přešel do Divadla pracujících v Gottwaldově, Miloš Hynšt do Slováckého divadla v Uherském Hradišti a Jan Kačer do Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Dokladem snahy řídících orgánů dlouhodobě udržet nepohodlné divadelníky mimo centrum bez ohledu na jejich tvůrčí schopnosti, může být Jan Grossman: tomu bylo umožněno soustavněji pracovat v divadlech v Chebu a Hradci Králové; do Prahy se jako režisér směl trvale vrátit až v roce 1983, ale opět pouze do “periferního” Divadla S. K. Neumanna v Libni. Jeho mimopražské inscenace však byly vnímány jako umělecky mimořádné události a přinejmenším odborné publikum za nimi neváhalo cestovat. ● Samo divadlo pak bylo komunistickou mocí považováno za umělecký druh periferní, méně významný a méně lukrativní. Evald Schorm nesměl točit filmy, ale mohl působit v divadle, kde se především svými režiemi v ústeckém Činoherním studiu a v Divadle Na zábradlí během sedmdesátých let prosadil jako výrazná osobnost.
3. – 4. 4. Okresní konference KSČ se konaly v 59 okresech, ale již předtím 27.-28. 3 v 67 městech.
5. 4. Sekretariát ÚV KSČ schválil návrh dopisu vedoucím tajemníkům v krajích a okresech k ochraně stranických budov a dokumentů.
6. 4. Byro ÚV KSČ projednalo zprávu o rozmisťovacím řízení na fakultách humanitních směrů, zejména na fakultách vychovávajících učitele. Byl uskutečněn rozbor organizační struktury a výuky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. ● Ministerstvo vnitra vydalo nařízení o platnosti spojovacích předpisů čs. armády pro obor působnosti ministerstva vnitra.
13. 4. Předsednictvo ÚV KSČ projednalo návrh směrnic XIV. sjezdu KSČ k 5. pětiletému plánu rozvoje na léta 1971-75. Rovněž se zabývalo návrhy na nové předsedy krajských a městských kontrolních a revizních komisí KSČ.
14. 4. Na aktivu stranických funkcionářů G.Husák informoval o výsledcích XXIV. Sjezdu KSSS. ● Na celostátní konferenci odborářských funkcionářů měl hlavní projev K. Hoffmann.
16. 4. Ve veškerém čs. tisku byl uveřejněn návrh směrnic XIV. sjezdu KSČ k 5. pětiletému plánu rozvoje národní hospodářství v letech 1971-75. ● Ve všech krajích se konají krajské a městské konference KSČ.
19. 4. Na čs.-sovětské hranici u obce Ruská byly slavnostně zahájeny práce na prvním úseku tranzitního plynovodu, který povede přes území Československa do Rakouska, Itálie, Německé demokratické republiky a Německé spolkové republiky. ● V Praze se jednalo o vyřešení majetkoprávních otázek mezi ČSSR a Rakouskem.
20. 4. Na schůzi byra ÚV KSČ byly projednány požadavky na nové učebnice pro základní a střední školy, dále plnění usnesení ke kádrové a personální práci v kompetenci vlády ČSR a zpráva o přestavbě českých uměleckých svazů. ● V Sofii začalo jednání X. sjezdu Bulharské komunistické strany, kterého se zúčastnila čs. delegace v čele s A. Indrou.
21. 4. Na slavnostním shromáždění k 101. výročí narození V. I. Lenina v Praze hovořil J. Fojtík. ● Byly uděleny Čs. ceny míru za rok 1970.
22. 4. Na Náměstí Velké říjnové socialistické revoluce (dejvickém „kulaťáku“) byl položen základní kámen k pomníku V. I. Lenina, kde promluvil A. Kapek.
23. 4. Schůze předsednictva ÚV KSČ projednala opatření ministra vnitra k zajištění ochrany republiky a veřejného pořádku v době konání XIV. sjezdu KSČ, který byl svolán na dny 25. – 29. 5. Dále byly projednány zprávy o situaci a návrhy dalšího postupu v čs. kinematografii.
25. 4. Sekretariát ÚV KSČ projednal zprávu o činnosti Čs. komitétu pro vědecké řízení a přípravu svolání sjezdů obou novinářských svazů.
26. 4. Velvyslancem v Korejské lidově demokratické republice byl jmenován bývalý ministr vnitra ČSR Josef Grösser (byl členem vlády od 8. 1. 1969 do 22. 10. 1970).
27. 4. V Praze se konala dvoudenní ideologická konference o překonávání revizionismu v ekonomické vědě a praxi.
28. 4. V Praze se konal ústřední aktiv Čs. strany socialistické, kde promluvili předseda strany B. Kučera a tajemník ÚV KSČ A. Indra.
29. 4. Na zasedání Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ byly projednány výsledky některých disciplinárního řízení a jednalo se o šetření stížností M. Brůžka, ministra kultury ČSR od 10. 7. 1969 a Josefa Grohmana. Ten byl prvním předsedou Mezinárodního svazu studentstva, ale po únoru 1948 nahrazen Jiřím Pelikánem a působil jako ředitel Státního nakladatelství technické literatury. V šedesátých letech se stal náměstkem ministra kultury a čs. zástupcem v mezinárodní organizaci OSN UNESCO. Byla však odhalena jeho špionážní činnost ve prospěch západních mocností, z níž byl obviněn a odsouzen. V 70. letech učinil v Čs. televizi náležité „pokání“ a byl omilostněn.
Federální vláda oznámila rozsáhlé snížení cen textilních, strojírenských a dalších výrobků od 3. května.
30. 4. Hlavní správa vyšetřování Státní bezpečnosti vypracovala pro vedení ministerstva vnitra seznam osob, které zastávaly významnější postavení ve společenském životě a byly již po srpnu 1968 vyšetřovány a nyní šlo o jejich další sledování; šlo mj. (abecedně) o tyto občany: R. Battěk, V. Havel, J. Hochman, J. Lederer, L. Pachman, J. Pelikán, A. Poledňák, V. Prečan, I. Sviták, V. Škutina a L. Vaculík. ● V Praze se konalo slavnostní shromáždění funkcionářů Svazu čs.-sovětského přátelství ke 40. výročí jeho založení s projevem J. Korčáka.
Dubnové (4.) číslo měsíčníku Novinář s novým vedoucím redaktorem Ladislavem Chmelem přineslo úvodník Bohuslava Valy „Nad politikou Národní fronty ve sdělovacích prostředcích“, J. Svoboda se v titulku svého článku ptá „S kým a proti komu?“, v němž opět obviňuje čs. novináře a funkcionáře Svazu českých novinářů z období Pražského jara 1968, Zdeněk Tichý píše o svých zážitcích ze zkušené v SSSR, v dalším obsahu jsou články o výchově mladých novinářů nejen u nás, ale i NDR a v Německé spolkové republice, a články V. I. Lenin - novinář a redaktor, Jan Neruda – fejetonista a o sedmdesátníku novináři Rudého práva Josefu Šedivém. O svých novinářských začátcích napsali starší novinářští kolegové Otakar Brůna (Čs. voják) a Josef Brixí (Čs. televize).