Leden 1971
1. 1. K. lednu 1971 byl zřízen Ústav pro využití výpočetní techniky, byl vybudovaný za základě dohody ministerstva vnitra ČSSR a ministerstva pro technický a investiční rozvoj. ● V Římě začal vydávat bývalý ústřední ředitel Čs. televize Jiří Pelikán (1923 – 1999) časopis čs. opozice s názvem Listy, které se až do konce roku 1989 dostávaly k mnoha čs. čtenářům konspirativní cestou. Jejich šéfredaktor byl nejprve po srpnové v roce 1968 poslán do Itálie jako kulturní atašé čs. velvyslanectví, byl však vyloučen z KSČ a z ÚV KSČ, kam byl zvolen na XIV. mimořádném sjezdu v srpnu 1968. V roce 1969 požádal o politický azyl. V redakci Listů mu pomáhali četní členové redakčního kruhu, jejichž složení se v různých časových obdobích obměňovalo. Ze statistiky 19 ročníků časopisu vyplývá, že v něm bylo otištěno 5713 příspěvků, na nich se nejvíce podíleli (pořadí prvních deseti): A. J. Liehm, Z. Hejzlar, L. Vaculík, V. Tosek, Z. Mlynář, J. Hochman, M. Šimečka, F. Janouch, J. Ruml a V. Havel. Poté, kdy byl J. Pelikán zvolen poslancem Italské socialistické strany do Evropského parlamentu, ujal se vedení redakce od roku 1982 bývalý komentátor Čs. televize Vladimír Tosek (zemřel v prosinci 1987 ve věku 68 let) a po jeho smrti spisovatel Čestmír Vejdělek (*1925), bývalý redaktor a ředitel nakladatelství Mladá fronta, Státního nakladatelství dětské knihy, od roku 1972 perzekvován a v roce 1977 emigroval do Německé spolkové republiky, kde žije dosud.
3. 1. Prezident republiky L. Svoboda jmenoval v souvislosti s novelizací zákona o čs. federaci nové členy federální vlády, která pracovala od Nového roku v tomto složení: předseda Lubomír Štrougal, místopředsedové Josef Korčák, Peter Colotka, Karol Laco, Matej Lúčan, Václav Hůla (současně ministrem plánování), František Hamouz (současně ministr zahraničního obchodu), Jindřich Zahradník a Ján Gregor. Ve funkcích ministrů pracují: Ján Marko, zahraniční věcí, Radko Kaska, vnitro, Rudolf Rohlíček, finance, Michal Štanceĺ, práce a sociální věci, Štefan Šutka, doprava, Jaromír Matušek, paliva a energetika,Josef Šimon, hutnictví a strojírenství, Ladislav Šupka, technický a investiční rozvoj, Bohuslav Večeřa, zemědělství, Karel Hoffmann, spoje (do 24. 5., po něm Vlastimil Chalupa), dále ministři bez portfeje Bohuslav Kučera a Jan Pauly. Předsedou Výboru pro ceny zůstal Ignác Rendek. ● Složení české vlády bylo následující: předseda Josef Korčák, místopředsedové Ladislav Adamec, Stanislav Rázl (současně ministr plánování), Leopold Lér, finance, Emilian Hamerník, práce a sociální věci, Jaromír Hrbek, školství (od 8. 7. 1971 Josef Havlín), Miloslav Brůžek, kultura, Vladislav Vlček, zdravotnictví (od 11. 2. Jaroslav Prokopec), spravedlnost Jan Němec, Josef Jung, vnitro, Oldřich Svačina, průmysl, František Šrámek, stavebnictví, Josef Černý, zemědělství a výživa (od 11. 2. Václav Svoboda), Josef Starý, doprava, Růžena Urbánková, pošty a telekomunikace, Štěpán Horník, obchod, Josef Machačka, předseda Výboru lidové kontroly a od 11. 2. Antonín Pospíšil, ministr bez portfeje.
Německý týdeník Der Spiegel uveřejnil v článku „Pozvali jsme Rusy“ uveřejnil jména údajných signatářů tzv. zvacího dopisu ze srpna 1968: Jan Piller, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Vasil Biĺak, Antonín Kapek, Alois Indra, Václav David, Karel Mestek, Josef Plojhar, Bohuslav Laštovička, Otakar Rytíř, Miroslav Mamula, Jiří Hendrych, Pavel Auersperg, Jaroslav Havelka, František Havlíček, Jan Němec, Rudolf Horčic, Miroslav Sulek, Karel Hoffmann, Oldřich Pavlovský, Viliam Šalgovič, Bohuš Chňoupek, Vilém Nový a Jaromír Hrbek.
Ke skutečnému odtajnění inkriminovaných „zvacích dopisů“ došlo až v roce 1992, kdy sovětský představitel Boris Jelcin na několikerý dotaz prezidenta Václava Havla reagoval prohlášením, že se dopis v moskevském archivu skutečně nachází. 19. července 1992 se na Pražský hrad dostavil osobní Jelcinův posel Alexander Popov a Havlovi předal zapečetěnou obálku. Prezident V. Havel toho dne na tiskové konferenci informoval o jejím obsahu. Byly v ní dva dokumenty. Prvním z nich byl tzv. "zvací dopis", v němž se v srpnu obrátili na L. I. Brežněva vlastnoručně podepsaní Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biĺak. Druhým byl dopis, kterým se A. Kapek obracel se žádostí o pomoc sám za sebe.
K tomu V. Havel dodal, že od Jelcina obdržel ještě zápis z porady pěti nejvyšších komunistických představitelů pěti zemi - okupantů Československa, která se konala 18. srpna v Moskvě. Brežněv tehdy navrhl použit zmíněné dopisy k oficiálnímu zdůvodněni následné intervence. Signatáři v nich mj. žádali - z obavy před tehdejší situací v Československu - o maximální utajení. Boris Jelcin k tomu uvedl, že tyto dokumenty byly v zapečetěné obálce označené textem "Nikdy neotvírat".
V každém případě podle tehdejších zákonů byly dopisy vlastizradou. Podepsaní za ni nikdy nebyli odsouzeni. A. Indra (*1921), tehdejší ministr dopravy a člen ÚV KSČ, v roce 1971 se stal předsedou Federálního shromáždění - zemřel roku 1990. D. Kolder (*1925), tehdejší člen ÚV KSČ, v roce 1969 se stal předsedou Výboru lidové kontroly - zemřel roku 1972. O. Švestka (*1922), tehdejší člen předsednictva ÚV KSČ, byl v prvních dnech okupace odvolán z funkce šéfredaktora Rudého práva, stal se však zakrátko šéfredaktorem nově založeného stranického týdeníku Tribuna; zemřel roku 1983. A. Kapek (*1922), tehdejší člen ÚV KSČ, se významně podílel na podobě normalizace. V roce 1990 spáchal sebevraždu. Jedině V. Biľak (*1917), tehdejší člen předsednictva ÚV KSČ, stále ještě žije v Bratislavě. Byl po celou dobu normalizace tajemníkem ÚV KSČ s rozhodujícím vlivem v zahraniční politice a v ideologické sféře.
4. 1. Sekretariát ÚV KSČ schválil „Směrnici ÚV KSČ k založení a vedení jednotné centrální evidence představitelů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí“. Tuto směrnici schválila a přijala následující den 196. schůze předsednictva ÚV KSČ. Na jejím základě se v této evidenci ocitlo více než 10 000 osob, mezi nimi 437 novinářů.
Ústřední ředitel Čs. televize J. Zelenka (*1923) se stal předsedou správní rady Mezinárodní rozhlasové a televizní organizace OIRT se sídlem v Praze na Strahově. Tuto funkci zastával do roku 1973, kdy jej vystřídala jeho náměstkyně Milena Balašová (*1924). Ta působila v 60. letech jako šéfredaktorka časopisu Svět socialismu, na počátku normalizačního období v aparátu ÚV KSČ a teprve v roce 1972 se stala náměstkyní ústředního ředitele Čs. televize.
5. 1. Schůze byra ÚV KSČ projednávala situaci v Národním divadle v Praze, které bylo pod tlakem moci samozřejmě jako jeden z předních symbolů české kultury. Na jeho podrobení se politice KSČ pracoval od sezony 1969/70 nově jmenovaný ředitel Přemysl Kočí a ve sféře činohry její měnící se šéfové Bedřich Prokoš, Jiří Dohnal a zejména Václav Švorc (1973 - 81). ● V dalším programu schůze byl systém výuky na Vysoké škole ekonomické v Praze, situace v českém Svazu protifašistických bojovníků a Revolučním odborovém hnutí. ● Byla projednána zpráva o pohovorech s nestraníky z rozhodujících státních orgánů a též s vedoucími činiteli v České straně lidové a České straně socialistické. ● Ministr vnitra ČSSR vydal prováděcí nařízení k zákonu číslo 100/1970 Sb. o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
6. 1. Vláda ČSR jednala o zaměření iniciativy národních výborů všech stupňů k nadcházejícímu 50. výročí založení KSČ. ● Novým šéfredaktorem stranického týdeníku Tribuna po O. Švestkovi se stal redaktor Rudého práva Karel Sršeň.
7. 1. Federální vláda se zabývala potížemi způsobenými náhlými mrazy. Projednala též nové úkoly rozvoje vědy a techniky.
11. 1. Na dvoudenní oficiální návštěvě v Bulharsku dlela čs. delegace v čele s G. Husákem.
12. 1. Z Československa byl vypovězen americký novinář Alan Levy, který v Praze působil od roku 1967, kdy se sem přestěhoval z New Yorku s celou rodinou. Psal o reformním hnutí roku 1968, zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy. Své zážitky zachytil v knize Rowboat to Prague, která vyšla v USA v roce 1972. V roce 1975 ji přeložili v Torontu do češtiny a v ČSSR se z ní stala zakázaná samizdatová klasika. (U nás vyšla tato kniha s názvem „Pražské peřeje“ v překladu v roce 1991 v nakladatelství Primus.) Články o událostech v ČSSR uveřejňoval v časopisech Life a New York Sunday Times. Po vyhoštění se usadil ve Vídni, kde žil až do svého návratu do Prahy v roce 1990. Pomohl znovu s rozběhem anglicky psaného týdeníku The Prague Post, stal se jeho šéfredaktorem. Jeho rubrika Prague Profile přinášela podrobný a osobní pohled na lidi, kteří ovlivnili český národ a patřila mezi nejčtenější. V novinách vyšla celkem 549krát, poprvé 1. října 1991. Patřil k významným novinářům, žijícím Československu, jeho bibliografie je velmi bohatá. Zemřel ve věku 72 let 2. dubna 2004.
14. 1. Všechen čs. stranický tisk uveřejnil v plném znění „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“, které se pro příští dny, měsíce a roky stalo „komunistickou učebnicí“ – namnoze se jí dařilo deformovat a demoralizovat život u nás.
16. 1. G. Husák a L. Štrougal se setkali s polskými představiteli E. Gierkem a P. Jaroszewiczem.
19. 1. Předsednictvo federální vlády schválilo zásady pro uzavírání, obsah a kontrolu kolektivních smluv. ● Odbor vyšetřování Vojenské kontrarozvědky zahájil stíhání generálmajora Karla Peprného, který byl velitelem Pohraničních stráže v letech 1966 -1969. Trestného činu se měl dopustit tím, že pozměnil rozkaz ministra národní obrany z 20. 8. 1968 – poskytovat maximální pomoc okupačním vojskům a nařídil pouštět přes hranice čs. občany, kterým mohlo hrozit zatčení v okupovaném Československu. Prezident republiky L. Svoboda údajně trestní stíhání později zastavil.
21. 1. Rozkazem ministra vnitra číslo 41/1971 byla vymezena kázeňská pravomoc služebních funkcionářů federálního ministerstva vnitra a náčelníků útvarů Sboru národní bezpečnosti.
22. 1. Předsednictvo ÚV KSČ projednalo konstituování ústředního výboru Národní fronty, složení Výboru lidové kontroly ČSSR, úpravu kádrového pořádku Čs. akademie věd a zprávu o prošetření připomínek k ministru národní obrany M. Dzúrovi.
25. 1. G. Husák, L. Štrougal a V. Biĺak jednali v Moskvě s L. I. Brežněvem, A. N. Kosyginem a K. F. Katuševem. ● Byl rozpracován návrh reorganizace II. správy ministerstva vnitra, v němž mělo jednoznačné prioritní pořadí tzv. Centrum boje proti ideologické diverzi (redakce Tigridova Svědectví v Paříži, Svobodná Evropa, sionistická centra, IV. Internacionála, Univerzita v německém Heidelbergu a další místa). Dále měly být „rozpracovány“ všechny ústavy Čs. akademie věd a její prezídium, bývalé politické strany, církve a čs. emigrace v zahraničí. Původně byl navržen aparát o více než 700 pracovnících.
26. 1. Došlo ke zrušení pravomoci byra ÚV KSČ v členských otázkách a ke sloučení aparátu českého byra ÚKRK a Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. ● Ústřední výbor Národní fronty ukončil členství Českého svazu vědeckých pracovníků, protože „vedení tohoto svazu setrvává na pravicových pozicích“.
27. 1. Na Pražském hradě se konala celostátní konference Národní fronty, kde byl zvolen nový ústřední výbor (předsedou se stal G. Husák namísto dřívějšího E. Erbana), schváleno provolání ke všem občanům vlasti a nové principy činnosti Národní fronty.
28. 1. Federální vláda posoudila program výstavby petrochemických komplexů v ČSSR a schválila vládní nařízení o výjimečném poskytování důchodů.
29. 1. Na schůzi byra ÚV KSČ byly projednány rezignace poslanců České národní rady a kádrové změny na ministerstvech ČSR.
30. 1. Rudé právo začalo otiskovat rozsáhlý dokument o činnosti tzv. druhého centra v KSČ pod názvem „Šli proti nám“. Byl sestaven na základě údajů Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Pokračování dokumentu bylo otiskováno až do 4. 2.
31. 1. Na 200. schůzi předsednictva ÚV KSČ se rozhodlo o svolání řádného XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971, bylo přijato usnesení k okresním a krajským konferencím. Dále se zabývalo přípravou únorového zasedání ÚV KSČ. rezignací J. Pillera na funkci člena předsednictva , jakož i dalšími změnami ve funkcích tajemníků okresních výborů KSČ. Posledním bodem programu byl zahraniční ohlas dokumentu „Poučení z krizového vývoje...“
Měsíčník Novinář v čísle 1/1971 v nové podobě (32 stran formátu A4+dvoubarevná obálka) obsahoval mj: úvodník V. Diviše „Jde se dál...“, v němž cituje v pozměněné podobě rčení „Vlci nechť vyjí, jde se dál...“ a uvádí, že „stovky redaktorů odešly (sic!) do jiných povolání, ale redakce zdaleka nezejí prázdnotou. Na uvolněná místa nastoupili mladí. Chlapci a děvčata kolem dvaceti let – poúnorová generace.“ Kritizuje však také podvědomé předsudky některých šéfredaktorů a ředitelů proti mladým, velmi laxní postupy vydavatelských organizací při výchově nových kádrů a rovněž stranické organizace, „které neberou dosud příliš na vědomí proces kádrové přeměny našich redakcí“. Stálým autorem Novináře zůstal J. Svoboda z Rudého práva, který v článku „Co se od nás žádá“ znovu kritizuje bývalé vedení Svazu českých novinářů a novináře z období Pražského jara 1968. V podobném duchu je také článek „Žurnalisté – mučedníci“ od Boh. Roháčka. Několik článků je věnováno novým mladým novinářům (J. Smetany „Omládlá Nová svoboda“, B. Zmatlíka „Výchova mladých kádrů v ČTK“, L. Postupky ze slovenského Institutu pro výzkum masových komunikačních prostředků „Nové podmínky - nové úkoly“).Tajemník Ústředí novinářů ČSSR M. Nolč referuje o prosincovém mezinárodním symposiu k ideologické diverzi proti socialistickým zemím, které se konalo v Praze a na Roztěži (viz 1. - 3. prosinec 1970).