Druhá část konference k deseti letům od přijetí etického kodexu patřila diskusi mezi předními českými novináři. Řídil ji Jan Punčochář.
Dnešní konferencí si připomínáme deset let od schválení našeho etického kodexu. Prakticky každá z vašich redakcí má svůj vlastní etický kodex. Přesto prakticky v každých novinách, v každých večerních zprávách najdete něco, co vás eticky překvapí. Ať už je to nadužívání skryté kamery, směšování názorů a zpravodajství a podobně. Čím si vysvětlujete, že novináři nemají etická pravidla tak říkajíc pod kůží?
Petr Závozda, editor časopisu Týden: Mě to nepřekvapuje, ten vývoj je naprosto logický. Když jsem na nějaké besedě, třeba se čtenáři, tak se jich na začátku zeptám, co je podle nich smyslem vydávání novin nebo časopisů. Když to zjednoduším, tak říkají, že tím smyslem je informovat, vzdělávat atd. Jenže tím smyslem je vydělávat peníze a od toho se to celé odvíjí.
Za posledních deset let se novinářská profese výrazně změnila a novináři se začínají chovat podle marketingových kritérií. Mnohdy už se nemluví o „článcích“ nebo „reportážích“, ale o „produktech“. Jestliže tato kritéria nasadíme na naši profesi, pak se není co divit, že jsou etický kodex a etické otázky někam odsouvány.
Neznamená to, že novináři jsou špatní a zlí lidé. Ale chovají se tržně. Jsou hodnoceni podle toho, jestli jejich článek uspěje na trhu. Ne podle toho, zda se chovají eticky.
To, co říkáte, se dá určitě vztáhnout na komerční média. Ale pak je tu široký segment médií veřejné služby. Platí i pro ně, že se novinář pohybuje na trhu a prodává svoje produkty?
Jitka Obzinová, vedoucí domácí redakce ČRo 1 – Radiožurnálu: Pokud jde o zpravodajství, o žurnalistiku, tak v médiu veřejné služby určitě ne. Opravdu jsem se poctivě snažila vzpomenout, zda na Radiožurnálu někdy někdo vyráběl nějaký „produkt“.
Můžeme to vzít konkrétněji. Nedávno bylo zemětřesení v Číně a Radiožurnál odvysílal reportáž zahraničního reportéra, ve které bylo plačící dítě (první věc za hranicí etiky), které navíc reportér v komentáři „zašlápl do země“ tvrzením, že ještě neví, že mu také umřeli všichni kamarádi. To je přeci evidentně postavené tak, aby reportáž vzbuzovala city, aby dojala. A médium veřejné služby by spíš mělo předávat informace a pomáhat člověku, aby se zorientoval ve složitém světě.
Jitka Obzinová: Obecně máte pravdu. Jestliže se reportér dostane do situace, ve které není nijak často, tak se mu může něco takového stát. Ale nerada bych mluvila o jednom konkrétním případu. Problém je v tom, že o etice se vlastně mezi novináři nemluví a pak ji nemají zažitou. Je to stejné, jako když si člověk přečte knížku o tom, jak být asertivní. Má sice pocit, že na to přišel, ale když to má praktikovat, nevzpomene si ani na jeden bod.
Cítím ale zásadní rozdíl mezi médii veřejné služby a komerčními médii. Konkrétně Radiožurnál se opravdu snaží plnit etický kodex, poskytovat vyvážené zpravodajství. Každé médium ale vytvářejí lidé. My přijímáme mladé lidi, protože jim můžeme zaplatit jenom takovou částku, se kterou nelze zestárnout. Ti zkušení nám odcházejí nebo je koupí komerční média. Pracujeme tedy s lidmi, které máme, a učí se to za pochodu.
Kdyby se média shodla na nějakých etických zásadách, na tom, jak jim dostávat, a pak školit mladé novináře, byl by to velice záslužný počin. V poslední době jsem přijala do redakce čtyři úplně mladé lidi a kdybych měla možnost poslat je na kvalitní školení, dejme tomu i o etice, tak je tam strašně ráda pošlu.
Žurnalistika jako povolání nevyžaduje specializovanou přípravu, jako je to třeba u lékařů nebo právníků. Novinářem může být absolvent žurnalistiky, ale klidně také člověk z ulice. Kdo mu ale má předat informaci o tom, že tato práce nespočívá jenom v psaní textů, ale že má také společenské souvislosti a že je s ní spojená i určitá odpovědnost?
Milan Fridrich, ředitel zpravodajství České televize: My se tu bavíme o tom, že něco neexistuje, a ono to přitom je. V České televizi máme nejenom Kodex České televize, ale také Opatření ředitele zpravodajství, kde je na čtyřiceti stranách přesně popsáno, jak se má vést rozhovor, jak má vypadat reportáž, jak se má reportér chovat v terénu, jak vést živý rozhovor. Když jsem byl předtím v Hospodářských novinách, tak tam také existoval editorský kodex. Také tam bylo přesně popsáno, že se nemají používat některé termíny, že se nemá používat klišé.
Jiná věc je, že ne každý je schopen si tato pravidla osvojit. Když to řeknu produktově, tak pracujeme s různým lidským materiálem. Není to ale v tom, že jde o mladé lidi. Občas k nám přijdou mladí lidé, kteří jsou tak skvělí, že bych je z fleku vyměnil za hromadu starších redaktorů. Problém není ani v chybějící střední generaci, ani v přetlaku mladých lidí na trhu. Největší problém českého mediálního trhu jsou rozevírající se nůžky mezi vznikem nových médií a dostupnými lidskými zdroji. Když vnikne server tn.cz a vysaje sto lidí z trhu, když vznikají nové televize, z nichž skoro každá chce dělat zpravodajství, když vznikne nová zpravodajská televize, nové stanice v Českém rozhlasu, na trhu se objeví deník E15, kde se mají ti lidé brát?
Na inzertním trhu je viditelně hodně peněz a podnikatelé cítí, že je dobré tady investovat. Má to ale negativní vliv na novinářskou scénu, která není schopná se usadit. To není vina novinářů ani šéfredaktorů, je to prostě strašná mediální expanze. Jednou se sice zastaví, ale v tuhle chvíli je to neřešitelná věc.
Chápu, že v běžné praxi si redaktor nemusí uvědomit všechny souvislosti své práce. Ale každé médium má určitě klíčové pracovníky, třeba editory, kteří by měli začínajícímu redaktorovi říct, že už se třeba pouští směrem, který není etický. Dělají to?
Milan Fridrich: Samozřejmě se to děje. Česká televize je trošku specifická, protože má docela dost lidí a složek, které případné problémy odfiltrují. Navíc, na pozicích editorů to u nás rozhodně není tak, že bychom měli plakat. Editoři Událostí Jakub Szántó, Michal Kubal nebo Martin Řezníček jsou vzdělaní jazykově, osobnostně. Pavla Kvapilová a Jan Rozkošný v Událostech komentářích jsou zkušení, světa znalí lidé. Schválně to říkám konkrétně, protože nemá cenu bavit se v obecných kategoriích editor, redaktor a tak. Nemám pocit, že by naši reportéři pracovali bez vedení. Naopak si myslím, že ten režim je velmi vojenský a že za každou chybu každý tvrdě pyká.
Děkujeme za reklamní vstup na zpravodajství České televize. Jak to ale vypadá u dalších médií? Například týdeník Respekt je časopis, který má menší redakci – a současně ambici jít do témat, která jsou kontroverzní, společensky důležitá a eticky často na hraně…
Erik Tabery, zástupce šéfredaktora Respektu: My nemáme žádná psaná pravidla, u menší redakce to ani není potřeba. Samozřejmě, že čím je zpracovávaný text těžší, zásadnější nebo komplikovanější, tím více lidí se na něm podílí. V poslední době navíc čím dál častěji využíváme i konzultace s právníky a dalšími odborníky. Ani ne kvůli tomu, abychom se dopředu bránili proti případným žalobám, ale spíš abychom věděli, v jakém prostředí se pohybujeme.
Respekt je médium, které možná ještě žije v iluzi – abych reagoval na úvodní slova Petra Závozdy –, že média nejsou jenom od toho, aby vydělávala, ale že mají i nějaký úkol. To v žádném případě nejde oddělit.
Pokud má časopis ambici dělat náročné investigativní texty, tak samozřejmě vstupuje na pole, kde nemůže být stoprocentně úspěšný. Když napíšete text, ve kterém je jedna dvě chyby, tak je to nepříjemné, musí se to opravit, ale je to normální. Čím náročnější práci děláte, tím samozřejmě stoupá riziko chyb. To si pořád ještě neuvědomuje ani odborná mediální scéna, natož laická veřejnost.
Dám konkrétní příklad. Když jsme poprvé psali o podnikání Stanislava Grosse s paní Barkovou, tak jsme v prvním textu spletli jedno jméno. Samozřejmě, že se na tom otočil Stanislav Gross. Ale bohužel se na tom otočila i řada médií, místo aby se pokusila třeba něco sama odhalit.
Máme se spokojit s konstatováním, že některé problémy prostě vyplývají z nynějšího stavu českého mediálního trhu, nebo bychom měli přeci jen formulovat, že naše profese má nějaký ideál, může někam směřovat a může hrát nějakou roli ve společnosti?
Miloš Čermák, publicista: Základ problému je vidět tady v sále. Když odečteme panelisty a techniky, tak nezbude moc těch, které by zajímala etika. Etické kodexy nelze zavést samoúčelně, protože se názoroví vůdci nebo syndikát novinářů rozhodnou. Vždycky to musí mít důvod. Etika není nějaké násilí, které se páchá na nás novinářích, ale – už to tu zaznělo – je to zároveň konkurenční výhoda. Když se přihlásíme k nějakým standardům, tak tím spoludefinujeme naše médium. Například New York Times mají přísný a rigidní kodex s věcmi, o kterých nám se ani nesní. To není proto, že by se chtěli trápit, ale protože chtějí být prestižním titulem. Proto ta pravidla dodržují. Etika je zároveň naše obrana. Když nás ale ve společnosti nic neohrožuje, tak se novináři nijak zvlášť o etiku nezajímají.
Syndikát novinářů začne fungovat ve chvíli, kdy se do vězení dostane první novinář. Protože to bude mít důvod. Nemusí být ve vězení proto, že si něco myslí. Může to být třeba proto, že odmítne prozradit zdroj. Pak budeme mít důvod se tu sejít, a nebude nás jen pár pozvaných, ale sejde se třeba sto novinářů a budou přemýšlet o tom, co by mělo smysl udělat pro to, abychom svoji profesi chránili. Dnes žije většina novinářů v přesvědčení, že jim v zásadě nic nehrozí, že si užíváme neomezené svobody slova a nějak si neuvědomujeme další limity, dané třeba odpovědností.
Úplně to ale neplatí. Například u jmenování a zobrazování dětských obětí stát reaguje. Naše komise pro etiku deset let vytrvale konstatuje, že fotit znásilněnou holčičku a dávat ji na titulní stránku novin není etické. Ale médiím jako by to nedošlo do chvíle, kdy ministerstvo spravedlnosti novelizuje zákony a zakáže to. Proč tedy médiím nedochází, že pokud nepřistoupí na seberegulaci, tak jim ta pravidla někdo nadiktuje shora?
Miloš Čermák: Až někdo projeví skutečnou snahu ta pravidla diktovat, tak teprve pak se o to začnou média a novináři zajímat. Plačící znásilněná holčička je jasný případ, na tom se shodneme. Ale jsou různé stupně toho, jak se média chovají. Až se objeví reálný návrh zákona, který by novinářskou práci ohrozil, omezil nebo znepříjemnil, tak potom bude naše debata nepochybně zajímavější.
Podle vás tedy v současné době není důvod bavit se o etických pravidlech. Prostě chybí vnější tlak.
Miloš Čermák: To je důvod, proč se o tom nediskutuje na celospolečenské úrovni. Je důvod bavit se o tom v konkrétním médiu. Pokud chce mít třeba Respekt pověst respektovaného časopisu, tak jistě bude dbát na to, aby etická pravidla dodržoval. To samé Česká televize. Ale na obecné úrovni se o tom začne diskutovat ve chvíli, kdy vznikne obecný problém nebo obecné ohrožení.
Že je zároveň etika konkurenční výhodou a jednou ze součástí profesionality novináře, o tom není pochyb. Pokud chci být dobrý novinář, tak se snažím nějaké standardy dodržovat. Když chci psát seriózní články, které budou lidi brát vážně, tak se pokusím mít standardy vysoko. Když budu psát zábavný obsah, tak je budu mít jinde.
V současné době má prakticky každé médium svůj vlastní etický kodex. To je tedy logičtější než snaha dohodnout se na společných pravidlech, jak si to představoval syndikát novinářů?
Miloš Čermák: Kdybych si mohl vybrat, tak uděláme co nejpřísnější etický kodex a nadiktujeme ho všem novinářům na světě. Ale to není cesta. Ta pravidla musí akceptovat obě strany, protože princip seberegulace je založen na dobrovolnosti. Druhá věc je, že k tomu musí být dobrý důvod.
Milan Fridrich: Nemůžeme přeci mluvit jen o etice v médiích. Česká společnost je obecně velmi specifická v tom, že ráda žije v prostředí, které není úplně jednoznačné. Když nemáme jasný kodex v sobě, obecně vůči životu a státu, tak se nebavme o podsouboru etika v médiích. Protože v tu chvíli by to muselo být tak, že když řídíme auto, tak víme, že je dobré dodržovat pravidla. Když osmdesát procent lidí řekne, že dodržovat pravidla je správné a že to vnímají jako důležitou hodnotu svého života, tak možná i v médiích budeme velmi rádi podřízeni jednomu společnému kodexu. Ale nemůžeme oddělit novináře od zbytku společnosti. Kolik z nás novinářů třeba porušuje dopravní předpisy? A proč by pak neporušil nějaký etický kodex? Pak už je to jedno. Když porušuji deset věcí, tak dvanáct, nebo třináct?
Barbora Osvaldová, předsedkyně Komise pro etiku: Já se už delší dobu etickými kodexy zabývám, viděla jsem kodexy z amerických médií někdy z roku 1920 a také všechna možná mezinárodní usnesení. A většina etických kodexů si je velmi podobná, vychází z několika základních principů. Nevím, zda je rozumné, že si každé médium dělá vlastní etický kodex. Navíc v těch redakčních kodexech bývají vedle etických věcí také profesně-právní věci a věci, které se týkají toho kterého média. Navíc v některých redakcích ani nevědí, že etický kodex mají.
Také bych vás ráda upozornila, že etika se učí. Na fakultě sociálních věd i na dalších žurnalistikách. Je to semestrální předmět zakončený zkouškou. Kdyby média najímala lidi, kteří mají alespoň minimální vzdělání, a ani nemusí být žurnalistické, tak by tohle povědomí o etice mít měli. Ale mile rádi se budeme podílet i na jejich školení.
Jitka Obzinová: Mile ráda do redakce přijmu absolventa, který se od vás přihlásí. Ale za podmínek, které jim v redakci mohu nabídnout, se nepřihlásil nikdo. Takže musím pracovat s tím, kdo se mi přihlásí, a samozřejmě dělám kompromisy. Nevím, kde vaši absolventi pracují, ale já jsem je nezažila.
Erik Tabery: Já jsem tedy žurnalistiku také studoval. Teď je to nepochybně lepší, ale co se týká etiky… Když se podívám na absolventy, kteří k nám přicházejí, tak mám pocit, že nikdy etiku ani nepotkali. Problém je, že etika se ani nedá absolventům dostatečně vštípit. Syndikát novinářů také žurnalisti neberou jako zdroj, kam by mohli jít pro etická pravidla. A v neposlední řadě nefunguje ani polemika mezi médii, což bych vítal vůbec nejvíc. Dlouho tu byla praxe, že když kdokoli napsal cokoli kritického k České televizi, tak to znamenalo skoro vyhlášení války. Jsem rád, že se to naprosto změnilo, i díky Milanu Fridrichovi. Protože to je klíč.
Radko Kubičko, místopředseda Syndikátu novinářů ČR: Myslím, že v oblasti etiky to v České republice zase není tak špatné. Nezveřejňují se vyslovené lži nebo zkreslení, máme kodexy, o kterých tu byla řeč. Na straně druhé, problém není ani tak v naprostých excesech, jako spíš v určité bulvarizaci českých médií. Otázka zní, zda média skutečně jsou jenom podnikatelskými subjekty. V moderních společnostech to tak bývá, to samozřejmě nechci zpochybňovat. Ale faktem je, že určitou informativní funkci média plní a v demokracii plnit musí. A to už trochu popírá ten čistě komerční princip.
Moderní společnosti to zpravidla řeší existencí médií veřejné služby, která mají nastavovat a plnit standardy. Myslím, že to v současné době dělají. Sice je zvláštní, že jejich kodexy schvaluje poslanecká sněmovna, ale nakonec s tím žádný problém nenastal, kodexy platí a v zásadě jsou dodržovány.
Přesto se některé věci objeví jako nové otázky, jako třeba byla občanská nebo politická angažovanost redaktorů (podpis redaktora ČT pod iniciativou na podporu Jana Švejnara – pozn. J. P.). Už to, že se Česká televize v této věci obracela na naši Komisi pro etiku, svědčí o tom, že v tom novináři nemají moc velkou zkušenost. Neexistuje manuál, jak novináři umožnit občanské a politické postoje, aby při tom zároveň mohl plnit své poslání i v médiu veřejné služby.
Milan Fridrich: To nebylo tak, že bych si nebyl jistý. Pro mě to bylo naprosto jednoznačné porušení všech novinářských principů, na kterých jsem vyrostl a které by měl mít každý osvojeny. Samozřejmě, každý z nás má svůj politický názor, ale to neznamená, že bude chodit po náměstí s transparenty nebo že bude říkat, koho chce za prezidenta. Každý mediální podnik podle mě může omezit právo zaměstnance na svobodné vyjadřování politických postojů, protože by tím narušil věrohodnost mediálního domu.
Každý mediální analytik ví, že nejlepším zbožím je pravdivá zpráva. Noviny a časopisy se neprodají, pokud jsou nějak natřené; katolické rádio budou poslouchat jenom katolíci. U veřejné služby je pravdivost vynásobena ještě tím, že jsme v oblasti politiky normotvorní. Když se najednou objeví jedna „černá ovce“, tak celý podnik dostává úplně jiný kontext, úplně jinak se na vás dívají. A to je pro mě zcela zásadní věc.
Marta Bystrovová, členka Komise pro etiku: Ještě k debatě o politické angažovanosti na půdě etické komise. Samozřejmě jsme se shodli, že redaktor média veřejné služby má všechny možnosti pracovat na tom tématu, má mnohem víc možností než běžný občan. To je jasné. Jako člověk si může vyjadřovat své názory, ale pak musí zvážit, zda bude redaktorem tohoto média.
Erik Tabery: Ona to není lehká otázka ani pro soukromá média. V Respektu jsme zažili něco podobného. Až po půl roce jeho fungování jsme se dozvěděli, že tehdejší šéf naší zahraniční rubriky je v nějakých funkcích u Mladých lidovců. To je pro médium velice nepříjemná situace. Bylo to v době, kdy se dělo něco důležitého v KDU-ČSL a my jsme překvapivě proti proudu chválili Miroslava Kalouska. A najednou řešíte otázku, co se stane, kdyby někdo zjistil, že u nás pracuje funkcionář spřízněné organizace. Pak by se řeklo, že takhle píšeme právě proto. To může být konec důvěryhodnosti pro celé médium, takže jsme se museli s dotyčným okamžitě rozloučit. V Česku jsme ale ke spojení s politikou kritičtější než v zahraničí, kde se na to podle mých zkušeností dívají mnohem benevolentněji.
Petr Čermák: Šéfredaktorem Spectatoru, což je názorový časopis, který může být srovnatelný s Respektem, byl dnešní londýnský starosta Boris Johnson – v době, kdy byl stínovým ministrem konzervativců. U nás jsou opravdu ta pravidla mnohdy přísnější.
Asi také záleží na míře souladu zájmů média s tím, co redaktor dělá. Pokud Alexandr Kramer organizoval petici proti poplatkům u lékaře, bylo to zcela v souladu s představami média, ve kterém dělá. I když bychom obecně řekli, že je to politické angažmá a novinář by to dělat neměl.
Radko Kubičko: Přísnost na politickou angažovanost je v České republice opravdu daleko větší než jinde. Viděl jsem pravidla BBC, která to upravují, a byl jsem překvapen, že jsou daleko tolerantnější, než si tu myslíme. Novinář je opravdu občan jako každý jiný. Není důvod, aby se nemohl angažovat třeba v komunální politice nebo v občanských aktivitách. Pak se může posuzovat jeho konkrétní práce, jestli se to tam nějak projevuje.
Milan Fridrich: Jeden člověk krásně řekl, že důvod, proč nemáme pravidla BBC, je ten, že tu žije málo Angličanů. Opravdu odmítám, abychom tu vůbec zmiňovali anglickou realitu. Nemáme tu Angličany, nemáme za sebou několik set let zaručená parlamentní práva a nemáme za sebou vývoj anglického tisku. Nemáme za sebou upevněnost a nezpochybnitelnost BBC. Nemáme za sebou novinářské standardy a nepsané zákony, které jsou v Británii. Prostě to nemáme. Kdyby v Česku někdo z nějakého média kandidoval, tak má celé médium okamžitě nálepku, že je zpolitizované a čelí politickým útokům. To se prostě v Británii nestane. Proto to nemůžeme tolerovat.