Etické aspekty redigování
Marta Bystrovová, členka komise pro etiku
Nečekejte ode mě prosím žádnou teorii. Praxe redigování je natolik bohatá a zelená, že na to ani žádné poučky nejsou. Snažila jsem se najít nějaké zásady v etickém kodexu novináře, v tiskovém zákoně i v zákoně autorském a řekla bych, že tato otázka není ani v jednom z nich ošetřena.
Ráda bych na začátek uvedla tři věty, které dokazují, že budu mluvit pouze do vlastních řad a pouze kriticky. Myslím si, že všechno špatné, co se o novinářích říká, je pravda. Za druhé, myslím si, že je mezi námi velmi málo profesionálů. A za třetí, myslím si, že je to šéfredaktorům a vydavatelům jedno. Což jsou věci, které mě trápí – a zřejmě nás není mnoho, protože se tím nikdo nezabývá.
Můžeme to ukazovat na příkladech redakční praxe. Nemám zkušenost z práce v bulvárních médiích, pouze v těch, která se označují za seriózní. Přesto si myslím, že je moje svědectví celkem objektivní.
Redakce nectí ani autora, ani informaci, kterou předává dál. Samozřejmě existují výjimky. Nebudu je vyvyšovat, ale vím, že když jejich jméno vidím, tak si jejich článek vždycky přečtu a vždycky jsem spokojená, i když s ním třeba nemusím souhlasit.
Jde o to, že noviny, rozhlas i televize, o internetu ani nemluvím, pracují velmi často apriorně. Redaktor se ráno dozví, na čem bude pracovat, a dopředu ví, co si o tom má nebo chce myslet. Během dne na tom trošku pracuje, pak je ve stresu, odpoledne to napíše a ráno to vyjde.
Jen výjimečně se může stát, že se mu podaří z více zdrojů získat alespoň trochu objektivní obraz o problému. Kdo nám zrovna zvedne telefon, ten nám odpoví. Koho máme v telefonním seznamu, tak toho zavoláme. Novináři jsou k tomu tlačeni tím, že se všechno dělá ve spěchu. Mají vlastně jedinou možnost. Když vidí, že je to téma složitější, než se na první pohled zdá, že není černobílé, tak říct: ještě o tom nevím všechno a nemůžu se pod to podepsat. Jak všichni víme, je to v denní praxi téměř nerealizovatelné.
Takže se alespoň snaží udělat to co nejpoctivěji. Má z toho hrůzu, nemůže v noci spát a ještě ke všemu se ráno probudí a zjistí, že v jeho textu jsou neuvěřitelné titulky, mezititulky, popisky pod fotkami.Všechno, co se snažil pokud možno objektivně do textu vložit, posunují do naprosto nevěrohodné podoby a jeho práce, úsilí a stres tím mažou.
Schválně to říkám trochu dramaticky, ale podstata je pravdivá. Netýká se to jen novin, ale i časopisů, protože ani týdeníky nemají zase tolik času na to, aby věci zpracovaly, nemají tolik lidí, aby mohly nasadit jednoho dva kvalitní novináře třeba na měsíc na nějaké téma, aby ho pak ve zhuštěné podobě a atraktivní formou předali čtenářům. Všechno se to dělá hodně narychlo.
Takže to musí být hodně zkušený a odpovědný autor s dostatkem kontaktů, aby věděl, že když někomu důležitému zavolá, tak mu ten někdo důležitý zvedne telefon a odpoví a dokonce na něm nebude chtít, aby mu to večer četl. Protože mu věří a ví, že to je kvalitní autor, který nebude zkreslovat, ať už vědomě nebo nevědomě.
Řeknu vám vlastní příklad, který už je dnes spíš k pousmání. Udělala jsem celostránkový rozhovor s tehdejším ministrem kultury, bylo to po povodních. Ministr kultury mimo jiné řekl: „popravdě řečeno musíme říct, že Kampu nepotopili památkáři.“ Tehdy se mluvilo o tom, že památkáři měli nějakou vinu. Rozhovor jsem napsala, on ode mě nechtěl autorizaci. Ráno článek vyšel. V sedm hodin mi telefonoval pan ministr a říkal mi, já vím, že jste tam ten titulek nedala, ale kdo to tam dal? Titulek totiž zněl: „Kampu potopili památkáři“. To je ukázkový příklad toho, co se v redakci stane. Tak jsem v těch sedm volala šéfredaktorovi a dávala výpověď. Ptala jsem se ho, kterej – a teď jsem řekla to slovo – to tam dal? A on mi řekl, Marto, promiňte, byl jsem to já. A co na to můžete udělat? Dát tu výpověď? Ptala jsem se, jak je možné, že tam dal titulek, který říká pravý opak toho, co je v textu. Prý měl pocit, že to ministr kultury takhle říká.
To je vysloveně extrémní příklad, ale vůbec není ojedinělý. Pokud se člověk na nějakých tématech podílí, musí čekat do poslední chvíle, než noviny odejdou, aby se podíval, co mu s tím editor udělal.
Co tím chci říct? Že v redakcích existují editoři. To slovo v českých poměrech naprosto neodpovídá tomu, jak si editora představuji. Když se podíváte na staré americké filmy z novinářského prostředí, tak vidíte, že sice materiál sbírají mladí redaktůrci, jsou investigativní, ale pak jim to někdo dá dohromady a posoudí zkušenýma očima. Je to zkušený redaktor, odpovědný a informovaný člověk, zná souvislosti. Je vzdělaný. Ten má právo být nazýván editorem a ten má právo pracovat s materiálem, který mu ti noví mladí schopní novináři přinesou.
U nás je editor člověk, který se vyvinul z technického redaktora. Technický redaktor dělal špígly, titulky a tak dále. Dělá je i dnes. Ale zároveň má pravomoc zasahovat do textů, upravovat je. A z toho plyne moje velké přesvědčení, že redakce nectí autora, jeho originalitu. Existují autoři, kteří mají svůj jazyk, a je to čest, když takový autor do novin něco napíše. My to možná respektujeme u Václava Havla nebo Václava Klause. Jinak originalitu stíráme.
Časopis Respekt byl ve své době postaven na tom, že měl svůj jazyk. To je jiná otázka, o tom nemluvím. Pokud tehdy autora požádal o text, tak ho upozornil na to, že bude text popsán do nějaké formy. To je věc dohody s autorem. Pokud na to přistoupí a redakci nebo redaktorovi důvěřuje, je to naprosto v pořádku. Spousta autorů je ráda, že jim jiné oči jejich text oživí, třeba i přeorganizují, takže výsledek je lepší.
Jiná věc je etika redigování. Myslím, že noviny nemusí brát texty, které se jim nelíbí, jsou třeba napsány negramotně, byť v nich jsou informace. V tom případě se tím autorem nemusíme zabývat. Ale jestli jeho text přijmeme a zgruntu předěláme, to už hraničí s etikou spolupráce. Protože on je tam podepsaný, ne my. A to je věc, která se v redakcích naprosto nectí.
Další problém je, že editor je vlastně anonym. Znám spoustu dobrých editorů, ale mnohem víc špatných. Neumí dobře česky, neumí stylizovat, jsou neznalí věci. Takže když autor napíše něco, co ten člověk nezná, tak mu to škrtne. Nezná jméno, nezná výraz, je to napsané trochu jinak, než on mluví, tak to škrtne. A to je vlastně lepší případ, protože někdy to přepíše tak, jak sám tu větu pochopil. Nezavolá, nezeptá se, nepozve autora.
Možná, že tohle veřejnost nezajímá, ale myslím si, že novináře a hlavně šéfy by to zajímat mělo. Měli by dbát na to, aby každé médium mělo svoji originalitu. Aby se všude nepsalo stejně plochým jazykem, stejně hloupými titulky, stejnými výkřiky pod fotkami. To je obrovská devalvace. Noviny splývají jedny s druhými, vypadají vizuálně i obsahově stejně. Podle mě je to nedostatek prozíravosti, jestliže vydavatel nebazíruje na tom, aby se jeho noviny nějak vymykaly. Všichni mají stejné reklamy, všichni mají stejné soutěže, všichni vydávají cédéčka, když je móda, vydávají dévédéčka, když je móda, pak vydávají něco jiného. Ale je jedno, kdo je kdo. Přitom na originalitě autora by se dala postavit jedna z atraktivit toho média.
V redakcích je velká fluktuace a ze zřejmých důvodů se přijímají hodně mladí adepti novinářství. To je dobře, ale chybí jeden článek. Ten, který by s nimi pracoval. Ten, který by je vychovával, usměrňoval a řekl jim, tohle ještě jde a tohle už ne. Kdo by jim to házel na hlavu, vracel a říkal, teď jdi a ještě se zeptej dvou tří lidí. A tak dále. Tahle fáze v novinách není. Je to způsobeno šetřením. Šetří se na lidech, šetří se na platech. Už se tu o tom mluvilo o tom, že rostou komerční části vydavatelství a naopak se zužují části redakční. Je to vidět na kvalitě textů. To je docela tristní situace a věřím, že to není jen můj pohled.
Z toho všeho vyplývá, že pokud máme nějaký vliv ve svých redakcích, měli bychom na to neustále upozorňovat. Neměli bychom pohrdat tím, když nám volají a píšou čtenáři, posluchači, diváci. Protože to děláme pro ně. My žijeme v takovém zvláštním světě, kdy si myslíme, že noviny a pořady děláme sami pro sebe. Ptáme se, jak se to líbilo vedení a já nevím komu, ale vůbec nedbáme na to, co říkají čtenáři, posluchači a diváci. Přitom oni to jsou, kdo jde každý den do trafiky a zaplatí 12, 13, 18 korun. A když pak telefonují, tak se nenajde člověk který by s nimi mluvil. Nenajde se člověk, který by jim odpověděl na dopis. To je opravdu naprosto nepřijatelná situace.