Etika médií v teorii a praxi
Doc. PhDr. Barbora Osvaldová, předsedkyně Komise pro etiku
Pro svůj příspěvek jsem vybrala několik zajímavých případů, o kterých bychom tu dnes spolu mohli mluvit. Je ale dlužno podotknout, že řada lidí bere naši komisi pro etiku trošku jako ombudsmana. Když se jim nepodaří získat odpověď od médií nebo třeba státních orgánů, tak se obracejí na nás. V řadě případů pak musíme konstatovat, že nám ta kauza nepatří. Dále se na nás obracejí lidé, abychom se zasadili, aby se o některých jevech (například UFO) psalo v médiích lépe. A obracejí se na nás i lidé, kteří si evidentně řeší nějaké regionální problémy, a poslední instancí je pro ně naše komise.
My jsme samozřejmě rádi, že dnes lidé komisi uznávají a obracejí se na ni. Ale na druhou stranu jsme trochu nešťastni, když máme podle představ veřejnosti řešit cokoli špatného ve společnosti – a my toho v řadě případů nejsme mocni.
Na komisi se může s podnětem obrátit kdokoli, novinář, laik, skupina lidí. Aby to bylo rychlejší, připravili jsme na stránky syndikátu formulář, kde je možné vyplnit všechny potřebné údaje. Stávalo se nám totiž, že jsme dostávali stížnosti typu „v nějakých novinách se něco nekalého stalo“. A zcela chyběla informace o tom, kdy to bylo, kdo byl autor, jestli to byl článek nebo reklama. Kauzy, které se silně dotýkají společnosti, si většinou vytipujeme sami a sami se snažíme s tím něco udělat.
Na základě zajímavých případů od roku 1999 do roku 2007 jsem zformulovala následujících jedenáct problematických okruhů.
1. Politická činnost a politická angažovanost novinářů
Má profesionální novinář právo vyjadřovat své politické postoje? A pokud ano, váže se jeho profesionalita na způsob vyjádření postojů? Konstatovali jsme, že novinář toto právo má, stejně jako každý občan. Ale neměl by to činit při výkonu svého povolání. Novinářský průkaz je potvrzením o profesi držitele a potvrzuje jeho zájem získat a zprostředkovat informace veřejnosti. V demokratické společnosti nesmí být proto zneužíván k individuálním, ať už oprávněným nebo neoprávněným osobním cílům. Kromě toho jsme ale také řekli, že tento problém, tedy politickou angažovanost novinářů, by měl řešit vnitřní statut příslušného média a nikoli komise pro etiku. Aby se zaměstnavatel a zaměstnanci nemuseli neustále ptát, kde je ta hranice a jestli ji někdo překročil.
Souvisela s tím kampaň před krajskými a senátními volbami, čeká nás to opět na podzim. Několikrát se stalo, že novináři o politických případech nejen psali, ale sami se v nich angažovali. Někdy dokonce působili až v trojjediné roli. Zároveň třeba svolávali tiskové konference politickým stranám, působili tam jako moderátoři a ještě o tom psali. To už opravdu je problém.
Nebylo to ovšem v Praze. A tady jsme si uvědomili, že regiony mají trošku složitější postavení, že se tam všichni znají a novinářů je tam málo. Ale je třeba dávat si na to pozor, protože pokud se novinář angažuje pro nějaké seskupení, tak trochu ztrácí kredibilitu. Vždycky by si měl uvědomit, kde je hranice.
2. Média a jejich vztah k dětem
Média se často obracejí na nezletilé děti, aby se vyslovily k nějakému případu. Dokonce i k takovému, kdy byl zabit jejich otec nebo matka. Na základě některých zahraničních materiálů, zejména z Británie, jsme konstatovali, že média by měla přistupovat s velkou citlivostí k dětem, nezletilým a lidem, kteří nedokáží dohlédnout, co se vlastně kolem nich odehrává. Oni v tu chvíli opravdu nedokáží odpovědět, a hlavně si neuvědomují, jaké důsledky to může mít. Nakonec jsme to i doplňovali do etického kodexu.
U nás to tak není, ale třeba ve Francii nesmí děti mladší šestnácti let pro média mluvit bez souhlasu rodičů nebo odpovědných zástupců. Nechci komentovat konkrétní média, ale když se něco stane, objeví se na obrazovce dítě, kterému je dvanáct, a otázka zní: „Ty jsi viděl, jak zabili tvoji kamarádku. Co si o tom myslíš?“
3. Úplatnost novinářů
Několikrát se na nás obrátili samo novináři, abychom posoudili, zda jednali eticky. V prvním případě premiér nařkl novináře, že pomáhají bývalému ministrovi zahraničí Zielencovi. Obrátili jsme se na premiéra dopisem, aby nám řekl, které konkrétní případy to byly. Nikdy jsme nedostali odpověď.
Pak byl případ reklamní agentury, která slibovala, že dokáže zajistit, aby novináři psali pozitivně o nějakých skupinách. Také se ukázalo, že to spíš byla záležitost té agentury a že pro ni žádní novináři za úplatu nepsali.
Třetí případ se týkal Ivana Breziny. Byl nařčen z toho, že měl vykonávat placené práce pro ČEZ. Nakonec se ukázalo, že ČEZ bez vědomí Ivana Breziny přejal jeho článek. Případ skončil u soudu, který po velmi dlouhé době Ivana Brezinu očistil.
4. Veřejný zájem
Řada médií zdůvodňuje zveřejnění některých informací tím, že to je ve veřejném zájmu. Podle našeho soudu někdy ty informace nejsou ve veřejném zájmu a slouží spíš bulváru. Přijali jsme k tomu několik usnesení. Mimo jiné jsme řekli, že je potřeba vždy posuzovat případ od případu. Někdy je skutečně možné prolomit etickou hranici a použít třeba skrytou kameru nebo skryté nahrávání. To se ale týká případů korupce, zločinu a podobně. Není možné tyto prostředky, které nejsou úplně etické, zneužívat jenom proto, abychom někoho nahráli v pyžamu, v nemocnici nebo na kuželkách.
5. Konflikt zájmů
Konflikt zájmů je problém, který se netýká jen novinářů, ale celé společnosti. Právě novináři by si ale měli dávat pozor, jestli nepracují zároveň jako tiskoví mluvčí nebo pracovníci v reklamních agenturách, jestli nepodepisují články, které jsou vlastně inzeráty. Žádali jsme syndikát novinářů, aby to bral na zřetel, až bude vyměňovat legitimace. Aby bylo jasné, že ti, kteří mají legitimaci syndikátu, nepracují například v PR agenturách.
6. Původnost informací
Tištěná média si občas stěžují, že elektronická média „vykrádají“ jejich informace. A naopak audiovizuální média si stěžují, že jejich zpravodajství slouží jako podklad pro média tištěná. Myslíme si, že by stálo za výzkum a srovnávací studii, zda k tomu opravdu dochází.
7. Klauzule svědomí
U nás něco takového neexistuje ani v zákoně, ani v etickém kodexu. Doporučovali jsme, aby se dostala například do kodexu ČT nebo ČRo. Klauzule svědomí zní asi takto: „Pokud se redaktoři veřejnoprávní televize nebo veřejnoprávního rozhlasu dostanou do rozporu se svým vedením, protože nebudou souhlasit s koncepcí vysílání pořadů, s jejich obsahem nebo se zadávanými úkoly, mají možnost se odvolat na tzv. klauzuli svědomí. Ta umožňuje, aby redaktor mohl své místo opustit na základě oboustranné dohody, má nárok na tři měsíční platy, odchodné a kladné profesní hodnocení pro další eventuální zaměstnavatele.“ Jak jsem říkala, my něco takového nemáme. A asi sami víte, že ke střetu zaměstnavatele a zaměstnanců došlo mnohokrát. Určitě by stálo za to, aby tato klauzule svědomí existovala.
8. Právo na omyl
V některých případech nejde o etický prohřešek, ale „jenom“ o chybu. Není v tom záměr. Tak jako jsou dobří a špatní kominíci nebo právníci, tak jsou dobří a špatní i novináři.
Velký problém ale byla kauza týkající se pana Topolovského. Dokonce i média, která sama sebe považují za seriózní, zpočátku psala o tomto případu velmi nevybíravým způsobem, s plným jménem a ve stylu „zrůda zneužívala vojáky“. Nakonec soud pana Topolovského očistil, ale už nikdy se na stejném místě novin nebo ve stejném vysílacím čase nepsalo o tom, že ten prohřešek nebyl odsouzeníhodný. Pan Topolovský nám poslal celý seznam jednotlivých článků. Psal o tom, že ho to stálo zaměstnání, že se na něj velmi nepříjemně dívala rodina, společnost atd. To byla markantní ukázka situace, kdy si média neuvědomila, že existuje presumpce neviny. V tomto případě měly být uvedeny jenom iniciály a ne celé jméno.
9. Fotografie z nehod
Obrátili se na nás někteří pozůstalí lidí, kteří byli obětmi různých nehod, s tím, že některá média zveřejnila velmi brutální a drastické fotografie, kde byli jejich zesnulí příbuzní rozpoznatelní. To je skutečně velký a zásadní problém. Obrátili se i na soud, dvakrát se odvolávali a nakonec jim vrchní soud dal za pravdu. Deník, který uveřejnil fotografie jejich ohořelého syna, se jim omluvil a dokonce dostali nějakou finanční náhradu.
10. Etika a internet
Několikrát jsme se setkali se stížnostmi, že jsou na internetu obrázky porušující etická pravidla nebo i morálku. Byly to fotografie z poprav vězňů, politických činitelů apod. Několikrát jsme se bavili o tom, jak začlenit etiku internetu do etického kodexu. Je to v podstatě problém velmi sporný. Některá média přijala pro své internetové stránky vlastní etické kodexy. Internet je ale do té míry svobodné prostředí, že tam těžko lze prosadit nějaká obecná pravidla. Už proto, že se jedná o tzv. občanskou žurnalistiku. V každém případě to je věc, které se budeme muset v dalším fungování komise věnovat.
11. Karikatury
Záležitost karikatur byla spíš humorná. Na tehdejšího předsedu parlamentu Petra Pitharta se obrátili bojovníci za svobodu. Zdálo se jim nevhodné, že Lidové noviny zveřejnily karikaturu bývalého prezidenta Masaryka, který držel v ruce nějakou láhev. Namítali, že Masaryk někdy nepil, že takovou karikaturu je třeba odsoudit a že je prostě nevhodná, poškozuje obraz prezidenta Masaryka atd. My jsme dospěli k názoru, že kresba je sdělení jiného řádu než historická realita. I kresba v novinách a časopisech je nedoslovnou reflexí skutečnosti. Vyjadřuje autorův názor a v podstatě by se dalo říci, že je na úrovni publicistiky. Karikaturista se tedy skutečně nedopustil šíření nepravdivého tvrzení. Byla to jen nadsázka a je třeba v tomto směru karikatury chápat. Autor opravdu nechtěl urazit ani prezidenta Masaryka ani jeho památku.
Diskuse
Jan Punčochář: Dovolte poznámku k případu pana Topolovského. Mohl přece žádat o dodatečné sdělení na základě tiskového zákona. Tím by se měl domoci toho, že se ta informace o jeho očištění objeví na stejném místě. Ale na druhou stranu, jak by se dal tento případ anonymizovat? Kdyby v novinách bylo napsáno „psycholog hradní stráže M. T. je podezřelý z toho, že zneužíval chlapce“, tak to asi stejně nezafunguje. Přitom pohlavní zneužívání v armádě je zásadní problém a mělo by se o něm informovat.
Barbora Osvaldová: Tam šlo ale hlavně o to, že i seriózní média používala titulky daleko za hranicí etiky. Kdyby byl ten titulek neutrální a případ pouze popisoval, tak by pan Topolovský zdaleka neměl takové problémy. A pokud jde o dodatečném sdělení, ono bylo uveřejněno, ale až po dvou letech a na úplně zasutém místě. Některá elektronická média se k tomu nevrátila vůbec.
Radko Kubičko: Rád bych se vrátil k té zmínce o politické nebo spíš občanské angažovanosti novinářů. Je to důležitá věc a přitom vůbec není ujasněná. Nedávno jsme probírali případ Adama Komerse z České televize, který se podepsal pod iniciativu na podporu jednoho prezidentského kandidáta. Jak by se to mělo řešit? Podle mě by měl existovat nějaký manuál, kde se jasně stanoví, jakým způsobem se novinář může politicky angažovat a jak v té době vykonává novinářskou práci. Omezovat politickou činnost novinářů přeci také není úplně správné.
Barbora Osvaldová: My jsme v zápise k případu Adama Komerse konstatovali toto: Na otázku, zda je zákaz podpisu a jeho vyžadování ze strany zaměstnavatele omezením občanské svobody novináře, komise odpovídá ano, protože nemůže jít o zákaz. Médium nemůže novináři nařídit, aby něco nepodepisoval, a spojovat to se sankcemi. Může mu ale vysvětlit, jaká je redakční politika, jak bude případný podpis chápán a jaké může mít důsledky. Zda se i přesto rozhodne novinář podepsat, je jeho rozhodnutí a nelze ho předem vyžadovat.