Úvodní slovo
Ing. Miroslav Jelínek, předseda Syndikátu novinářů České republiky
Vítám vás na konferenci k desátému výročí přijetí etického kodexu Syndikátu novinářů ČR. Dovolte mi pár slov o jeho historii.
Přijetí etického kodexu valnou hromadou Syndikátu novinářů České republiky 18. června 1998 předcházela řada diskusí. První z nich velice krátce odezněla na zakládající valné hromadě 16. prosince 1989. Podnět k vytvoření etického kodexu novináře byl v euforii ze získané svobody slova ihned odmítnut jako snaha nastolit opět nějakou formu cenzury. Několik účastníků ve svých vystoupeních vysvětlovalo, že novináři jsou normální občané, kteří bývají čestní i nečestní, hloupí i chytří, ale není třeba nikoho svazovat nějakými novými pravidly, čtenáři sami posoudí, jestli novinář je čestný, nebo psaním podvádí. Tisk je věc veřejná a už jen tím, že ústava zaručuje svobodu slova, má veřejnost široké možnosti reagovat na neetické články.
Přiznávám, že i já jsem měl v té době určité obavy ze snah nasadit opět novinářům nějaká omezení a v debatách vedených ve správní radě syndikátu jsem tento názor podporoval.
Diskuse o potřebnosti etického kodexu trvaly necelých devět let. Debatovalo se o jeho jednotlivých rysech, o jeho závaznosti a uplatnění v praxi, o vynutitelnosti a závaznosti nejen pro novináře, ale i vydavatele a provozovatele médií, o mezinárodních zkušenostech a poznatcích.
Můj názor na potřebnost takového dokumentu se postupně měnil. Vliv na to měly hlavně dvě události. Správní radě syndikátu byl předložen návrh, který mnohomluvným způsobem v imperativní formě přikazoval nejrůznější povinnosti novináře a šel tak daleko, že doporučoval vytvoření tak zvané tiskové rady, v níž měli kromě novinářů zasedat i někteří představitelé státu. Zdůvodňovalo se to jakýmsi dokumentem Světové federace novinářů, jejímž jsme již byli členem. Druhou událostí byla snaha projevovaná v komisi pro tiskový zákon, kde některá ta pravidla měla dokonce nabýt formu zákona.
Správní rada syndikátu mne tehdy pověřila, abych se této problematice věnoval a doporučil řešení.
Zjistil jsem, že odvolávání se na dokumenty Světové federace novinářů je spíše přáním autorů zmíněného textu, že jde jen o doporučení a že podle představ federace tisková rada nemá být v žádném slova smyslu nějakým orgánem se spoluúčastí státu, ale institucí, která působí především svou přirozenou autoritou. To mne vedlo k návrhu, aby správní rada předložený mnohomluvný imperativní text odmítla.
V komisi pro tiskový zákon se odehrávaly rovněž různé hrátky, hlavně ve formě připomínek jednotlivých ministerstev, která pro sebe a své agendy žádala různá omezení a zdůvodňovala jejich potřebu obranou proti neetickým přístupům novinářů. Myslím si i dnes, že se mi tehdy podařilo přesvědčit autory tiskového zákona, právě s pomocí rezoluce z evropské konference ministrů konané v prosinci 1994 v Praze, že tyto záležitosti nemají být v tiskovém zákoně, ale že novináři mají mít právo přijímat své vlastní kodexy chování, které mají být dobrovolně přijaty a dobrovolně uplatňovány.
Další dějství vzniku kodexu se pak odehrávalo hlavně v soutěži různých textů a návrhů z jednotlivých regionů, redakcí a klubů.
Nakonec jsem text kodexu syndikátu novinářů napsal sám v noci z 13. na 14. červen a valná hromada jej 18. června 1998 v plném rozsahu schválila. Konec za diskusemi o šíři textu a vnášení dalších a dalších nápadů učinila věta, že navržený a přijatý kodex je dokument otevřený, že to není žádné dogma a je možné jej vzhledem k dalšímu vývoji doplňovat nebo měnit.
Nevěřil jsem, že by text vytvořený za jednu noc vydržel až podnes s pouhými dvěma doplňky z 25. listopadu 1999 a 17. června 2004. Nastal ale čas zamyslet se nad novými jevy v naší žurnalistice a doplnit nebo jej pozměnit tak, aby odpovídal nové situaci. Vytvořila se celá plejáda bulvárních tiskovin, které si s etikou a jejími zásadami nedělají vrásky, funguje internet, na jehož stránkách se odehrávají díky anonymitě autorů nejrůznější sprosťárny. Na druhé straně je tu chuť politiků nějakým způsobem si osedlat svobodu tisku – viz nový slovenský tiskový zákon. To vše napovídá, že je potřeba se znovu zabývat etickým kodexem a rozhodnout, jaké změny by si zasloužil. Nedělám si iluze, že se nám to podaří touto konferencí, ale jestliže alespoň nastartuje zájem o řešení naléhavých otázek, mimo jiné i důvěry veřejnosti v naši profesi, nebude to promarněný čas, který jí věnujeme.
Když se dnes scházíme u příležitosti 10. výročí přijetí etického kodexu, nejde samozřejmě jen o jeho text, ale i o jeho uplatňování, které má plně v moci etická komise při syndikátu novinářů. Její složení se několikrát změnilo, ale je to komise kvalitní a její činnosti si velmi vážíme. Sluší se poděkovat všem jejím dnešním členům v čele s Barborou Osvaldovou, tedy Petrovi Bílkovi, Martě Bystrovové, Adamovi Černému, Janovi Jůnovi, Milanovi Krumlovi, Janovi Lipoldovi, Janovi Jandourkovi a Zdeňkovi Velíškovi za jejich dobrovolnou činnost v jejich volném čase.
Jestli je nějaký nedostatek ve snahách o umravnění českých médií, pak jeho příčinou není špatná činnost komise, ale skutečnost, že se nám dosud nepodařilo přimět kolegy ve vedení jednotlivých médií, aby její výroky zveřejňovali, byť by to bylo pro ně samotné nepříjemné. To je ale téma pro jinou než tuto konferenci.
Vítám vás a přeji naší konferenci úspěch.