Tři glosy k Pražskému jaru 1968
Miroslav Langášek
Nechci zatěžovat připravovaný sborník obšírnými vzpomínkami, pouze vyznačit charakter Pražského jara třemi glosami, víceméně dokreslujícími jeho počátek, průběh a konec na základě osobních zážitků – protože, bohužel, už patřím mezi pamětníky.
Glosa první: Pražské jaro začalo ve skutečnosti už na podzim a v zimě 1967 známými událostmi spojenými se zasedáními ÚV KSČ a vyúsťujícími posléze volbou A. Dubčeka novým generálním tajemníkem strany. Ale jeho kořeny jsou mnohem starší a patří mezi ně i pokus modifikovat sovětský model už v prvních měsících osvobozené republiky koncepcí přístupu k moci tzv. národní a demokratickou revolucí, kterou Gottwald „odpískal“ až po únoru 1948 a v souvislosti s Titovým „vybočením“ na samostatnou cestu rozvoje Jugoslávie.
Po úmrtí Stalina a Gottwalda začaly prosakovat ze Sovětského svazu stále více informace o pozadí procesů z doby mezi dvěma válkami, o Stalinových metodách vedoucích k milionovým ztrátám na životech nejen ve válce, ale i v sovětských koncentrácích – a vše vyústilo až roku 1956 v původně tajném Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS kategorickým požadavkem skoncovat s kultem osobnosti a s jeho neblahými důsledky pro socialistické společenství. Setkalo se to s velikým ohlasem i v mezinárodním měřítku a v tzv. socialistickém táboře začaly prudce sílit hlasy, volající po reformě vnitřní i zahraniční politiky ve směru jejich demokratizace.
Tehdy jsem ještě nebyl v novinách, i když jsem fakultu žurnalistiky ukončil v roce 1950. Měl jsem pocit, že na to je ještě čas a věnoval jsem se práci na ÚV Československého svazu mládeže, kde jsem vedl oddělení kultury a propagace. Bylo jasné, že bychom jako mládež měli na XX. sjezd patřičně reagovat na nejbližším plénu ÚV. Připravili jsme v oddělení podklady za ideového vedení Jiřího Pelikána, tehdy už předsedy Mezinárodního svazu studentstva, a svůj podíl na nich měli i tehdejší tajemníci ÚV ČSM Jiří Loužil a Jaroslav Hejna a bývalý ředitel Ústřední školy Jiří Lukš. Výsledky to přineslo v podobě bouřlivého jednání pléna, ústícího v přijaté rezoluci, kterou hned v pondělí otiskla Mladá fronta. A nastal nebývalý poprask, „jak si svazáci mohli něco takového dovolit“ – nejvíce se prý rozčílil Antonín Novotný.
Ale vzdor horkým hlavám na ÚV KSČ, které chtěly ostře a veřejně tuto rezoluci odmítnout, nakonec zvítězil postup s úspěchem používaný v minulosti: na veřejnosti hrát roli mrtvého brouka, ale o to tvrději zakročit v zákulisí. Mladé frontě (v té době vedené poslušným Václavem Hájkem) přikázali netisknout žádné ohlasy, interní cestou pak dostaly okresní sekretariáty KSČ pokyn zabránit dalšímu šíření této „nepřátelské propagandy“ a svazácký aparát dát „do latě“, aby ho nenapadlo tuto rezoluci ÚV nějak rozpracovávat a šířit. Víceméně se to podařilo, už proto, že nastávaly prázdniny, kdy svazácká činnost každoročně – snad s výjimkou pracovních brigád – podstatně ochabovala. Bohužel jsem si ten svým způsobem historický text rezoluce (vždyť poprvé si ČSM dovolil v politických otázkách vystoupit samostatně a vlastně polemicky se stranickými orgány) neschoval a svazácké archivy jsou buď zničené nebo nepřístupné. Nicméně důsledky přišly neomylně – byl jsem „odejit“ (ale od té doby až do normalizace jsem vykonával původní profesi novináře – i když Mladá fronta mi nebyla povolena, ale mohl jsem pracovat v ORBISu, kde jsem vedl redakci skupiny časopisů ministerstva kultury) stejně jako Jiří Loužil (ten od té doby z politiky trvale vycouval) a někteří další, včetně radikálnějších pracovníků aparátu z krajů a okresů. Jaroslava Hejnu, který se rychle od celé záležitosti distancoval, poslali (spolu s Miloušem Jakešem) do Moskvy na tamní partajní školu (po návratu vedl politickou práci v armádě, zpočátku aspoň slovně „podporoval obrodný proces“, aby po vstupu vojsk opět rychle otočil a po několika peripetiích skončil jako velvyslanec v Bulharsku, ovšem už v nemilosti u Husáka). Jiřímu Pelikánovi to tehdy ještě víceméně prošlo – moc se nehodila nějaká jeho šikana, už vzhledem k mimořádné popularitě, které se těšil doma i v zahraničí.
Nicméně džin byl z láhve vypuštěn a zpátky se ho nepodařilo nacpat. Následovaly události v Maďarsku, potom aféra s vyjádřením sympatií některých stranických i státních pracovníků k Titově Jugoslávii, která vedla k vyhazovům např. oblibě umělců se těšícího slepého Klementa Lukeše, náměstka ministra kultury Zdislava Buřívala apod. A po řadě dalších „excesů“ vše vyvrcholilo sjezdem spisovatelů v roce 1967, kdy po vystoupeních Ludvíka Vaculíka, Pavla Kohouta, Milana Kundery a dalších diskutujících odešel rozhořčeně s pěnou na rtech tajemník ÚV Hendrych – s odhodláním učinit tomuto řádění spisovatelů přítrž. Utkvěla mi z celého sjezdu zejména jedna chvíle, pro situaci ve společnosti velmi charakteristická: v předsálí jednací síně jsem pokuřoval (za onoho času ještě ano) přestávkovou cigaretu, když se u mne zastavil Jiří Hájek (mimochodem otec dnešního tiskového mluvčího Hradu a prezidenta Petra Hájka – asi se dnes tento straně oddaný koncentráčník v hrobě obrací), tehdy výtečně redigující „tlustý“ časopis PLAMEN a s nevěřícím výrazem v očích mi povídá: „Poslyš, to je konec – spisovatelé nejen kritizují stranu, ale otevřeně jdou proti ní!“ Zdá se mi, že je to charakteristická tečka za tímto „přípravným“ obdobím Pražského jara – a tím i příznačná pointa glosy první. Až sem už to došlo…
Glosa druhá: Vlastní průběh osmašedesátého roku osvětlují hlavní projevy z besedy v Klubu novinářů (březen 2008), proto se omezím jen na jedinou událost, která se odehrála asi dva týdny před vstupem vojsk – v době, kdy jednaly česká stranická delegace se sovětskou v Čierne pri Čope. Tehdy svolali na ÚV KSČ aktiv kulturních pracovníků, aby je seznámili s dosavadním průběhem jednání. Hlavní slovo měl tajemník Čestmír Císař, který pak řídil diskusi. Seděl jsem vedle spisovatele Jiřího Marka (už zase nikoliv ředitele Čs. státního filmu), kterého jsem znal kromě jiného i ze Spořilova, kde jsem poblíž jeho domu bydlel). Dělal jsem si nějaké poznámky, když mne chytil za ruku a překvapeně pronesl: „To snad není pravda, podívej, kdo přišel?“ Zvedl jsem hlavu a zalapal po dechu – ve dveřích stál… Jan Werich. Za všechny ty roky od jeho návratu z USA ho nikdo nikdy na stranickém shromáždění neviděl… a teď najednou! Uvědomil jsem si, že i to svědčí o vážnosti situace, v jaké jsme se nacházeli. Jan Werich pak i promluvil a dal nepokrytě najevo své sympatie s Pražským jarem i s jeho představiteli. A pak pronesl několik vět, v nichž vyjádřil obavy o další vývoj, a svou úvahu zakončil „vyznáním víry“ (po těch letech nejsem schopen jeho slova interpretovat přesně co do slov, ale zcela jistě co do smyslu): „Situace je vážná, ale já zůstávám optimistou. Víte, já věřím v charakter a odhodlání našich dělníků. Kdyby v této místnosti najednou začal klesat strop, my všichni intelektuálové půjdeme do kolen a třeba si lehneme na zem, ale dělníci by neuhnuli a v nich je naše naděje, že to dobře dopadne…“
Bohužel i Jan Werich se mýlil – také u něho bylo přání otcem myšlenky. V období normalizace selhávali jak dělníci, tak intelektuálové. Ale píšu o tom proto, abych tímto Werichovým postojem čelil falešným tvrzením dnešních takyhistoriků, že Pražské jaro bylo jen vyřizováním účtů mezi „skalními“ a reformními komunisty a že ostatní občany tento „spor“ vůbec nezajímal. Právě naopak: s Pražským jarem sympatizovaly opravdu masy lidí různých politických názorů, povolání i vzdělání, snad kromě krajních pravičáků. A v tom je pointa glosy druhé k tehdejším postojům Jana Wericha.
Glosa třetí: Konec Pražského jara měl několik podob – od zcela markantní při násilné okupaci Československa „spřátelenými“ armádami, až po plíživou a dvacet let trvající éru tzv. normalizace, provázenou odchodem nebo vyhazovem statisíců bývalých komunistů – a to nejen ze strany, ale i ze zaměstnání. Sám jsem to pocítil na vlastní kůži už po roce 1970, kdy tehdejší ředitel Orbisu Pastyřík (bývalý vedoucí 1. odd. ÚV KSČ, který měl vydatný podíl na soudních rozsudcích smrti – později krátce předseda ÚRO) za vydatného přispění Gottwaldovy dcery Marty Čepičkové dosáhl odchodu ze strany a postupně i z práce své předchůdkyně Jarmily Prokopové, Lenky Reinerové, mě, mé ženy (měli jsme tehdy 4 nezaopatřené dcery) a dalších předních pracovníků vydavatelství. Dokonce jsem dostal od tiskového odd. ÚV výslovný písemný zákaz nejen práce, ale i publikování ve sdělovacích prostředcích, takže jsem musel hledat nějaký „azyl“ – a našel, dík pochopení tehdejšího ředitele RaJ Praha 1, který mne jako vrátného v recepci hotelu udržel až do svého odchodu do důchodu. Pak mne dva měsíce před listopadem 1989 přece jen ředitel Končický vyhodil (dodnes ovšem působí ve vedoucích funkcích v pohostinství, momentálně prý v Třeboni). Normalizační éra pokračovala také stálými pokusy disidentů o prosazení změn, kulminujícími „Chartou 77“, posléze podpisovou akcí „Několik vět“, až po konečný zlom v listopadu 1989 – ale to už je jiná historie, jejíž hodnocení si vyžádá odstup času.
Ale vše provázely od počátku i ztráty na životech – jednak už v průběhu okupování země, které se neobešlo bez výstřelů, jednak v nepočetných, ale přesto nezanedbatelných dobrovolných odchodech ze života, lemujících ono dvacetiletí. Chci se zmínit jen o dvou z nich – natolik protikladných, že poskytují plastický obraz o proudech a proměnách myšlení, spojených tím nebo oním způsobem s Pražským jarem a jeho vyústěním: prvním výrazným činem ve snaze varovat lidi před rezignací na novou okupační situaci bylo sebeupálení Jana Palacha, následované Janem Zajícem a několika dalšími sebevraždami. Při vší úctě se neodvážím soudit, nakolik šlo o mladickou nerozvážnost a nakolik o víru, že tato oběť může jednání lidí změnit – v každém případě bylo škoda mladých životů. A druhý případ se mne dotýkal osobně, protože šlo o kamaráda z mládí, z dob mého svazáckého působení. Po odvolání z funkce tiskového atašé velvyslanectví ve Varšavě a následném vyloučení ze strany spáchal sebevraždu básník Stanislav Neumann, syn herce stejného jména a vnuk básníka S. K. Neumanna. Bezprostřední příčinu jsem se nikdy nedozvěděl, ale jak jsem Standu znal, zřejmě nešlo o vyhazov z práce, ale asi neunesl skutečnost, že strana, které věnoval tolik svého životního úsilí, ho nemilosrdně hodila přes palubu. Opět si můžeme myslet cokoliv o takovém činu, nicméně zcela jistě nešlo o pohnutky nečestné. A v těchto paradoxně stejných činech dvou naprosto rozdílných lidí lze také spatřovat odraz letité zkušenosti, že „revoluce požírá své děti.“ Budiž v tom i pointa třetí a poslední glosy k Pražskému jaru.