K Pražskému jaru: pohled ekonoma
František Fojtík
Nezřídka se setkáváme s tím – a nejinak tomu bylo i na konferenci k Pražskému jaru na půdě Syndikátu novinářů –, že jeho nositelem a hybatelem (a následně i příčinou sovětské invaze a okupace) byla kulturní a literární fronta a kulturně politické nebo výhradně politické diskuse v médiích. Tuto představu měl korunovat manifest „Dva tisíce slov“, který jako by vše ostatní zasunul mimo dění. Podle mého názoru je to zúžený a neobjektivní pohled. Hrubě se tu totiž opomíjí i „druhá noha“ příčin eroze tehdejšího režimu – a možná právě ta odrazová: totiž bourání dogmat v celé oblasti společenských věd, zejména ekonomických, jež bylo zahájeno už v letech 1962-63. K posledně jmenovaným jsem měl nejblíže (šéfredaktor Ekonomické revue vycházející od roku 1966 do 1969, pak administrativním rozhodnutím zrušena), proto se pokusím svůj názor dokumentovat na jejich příkladu. Zdůrazňuji, že jde o můj osobní pohled (pamětníka), který nemůže a nechce být vyčerpávající ani hierarchicky strukturovaný.
První „píchnutí do vosího hnízda“ představovaly určitě publikace ředitele Ekonomického ústavu ČSAV Oty Šika, které otvíraly otázku krize teoretických schémat a naznačovaly – na svou dobu kriticky a „progresivně“ – možná východiska. Pro mladší tato díla připomenu: „Ekonomika, zájmy, politika“ (1962) nebo „Plán a trh za socialismu“ (1964). Tyto práce jako by dodaly směr i odvahu k modernějšímu ekonomickému myšlení, vyjádřenému v navazujících učebnicích: „Politická ekonomie socialismu“ (1964), „Politická ekonomie“ (1966) či „Kapitalismus našeho věku“ (1966). Typické pro tato díla byly kolektivy ambiciózních, „osvícených“, mladších autorů především z Ekonomického ústavu ČSAV, pražské Vysoké školy ekonomické a velmi silná skupina (myšlenkově) pocházela též z ČVUT. Omlouvám se všem, že pro úsporu místa jejich jména nezmiňuji, což budu dodržovat až na výjimky i v dalším textu.
Zejména soubor studií „Kapitalismus našeho věku“ velmi objektivně a novátorsky představil tržní ekonomiku, již nelze odbýt pouze „vykořisťováním a zbídačováním“, ale v níž lze hledat i inspiraci. Recenzent o této knize napsal: „Že období kultu osobnosti bylo též obdobím stagnace společenských věd, a tedy i ekonomie, je dnes všeobecně uznávanou pravdou. Sama praxe budování nové společnosti zvedla varovný prst s poukazem, že nízká teoretická úroveň ekonomie je brzdícím elementem jejího dalšího vývoje. A i když se stagnace týkala také té části ekonomické teorie, která se zabývá zákonitostmi vývoje soudobého kapitalismu, trvalo přesto daleko déle, než se dokázala i v této oblasti zbavit mnohých přežitých i vyloženě nesprávných představ. Přesto, že sama ekonomická teorie učinila značný krok kupředu, ještě mnoho lidí zůstává v zajetí nesprávných či zjednodušených představ o soudobém kapitalismu.“
Na jiném místě říká, že tyto práce znamenaly doslova myšlenkovou revoluci, a dokládá to zvláště na učebnici „Politické ekonomie socialismu“, v níž se „poprvé uplatnilo pojetí, podle kterého je socialismus specifickým zbožním hospodářstvím“, a tudíž mnoho hospodářských procesů má v obou systémech stejný ekonomický obsah. (Dodatek na okraj: to, co fundovaně teoreticky propracovávali a prosazovali O. Šik a další, prezentoval neopakovatelně populární formou R. Selucký v práci „Ekonomie a život“ z roku 1962.)
Řečené lze označit za jeden z průkopnických proudů ekonomického myšlení, jež vyprovokovaly a postupně zformovaly obrysy takzvané nové ekonomické soustavy. Nebyl samozřejmě jediný, a to jak z hlediska teorie, tak i z hlediska jejího „kádrového“ (rozuměj odborného) zabezpečení. K těmto dalším zdrojům patřily některé časopisy – k nim se vrátím až v závěru – a také jedna pozoruhodná knižní řada (knižnice), zformovaná tehdejším nakladatelstvím Svoboda a jistou vzdělávací institucí zvanou Socialistická akademie. (Byla též vydavatelem několika časopisů: „Mezinárodní politika“, „Ekonomická revue“, „Dějiny a současnost“, „Věda a život“, „T-magazín“ aj., ale i velmi ambiciózní knižní řady „Československá vlastivěda“.) Teď se nejdříve zastavím u zmíněné knižnice.
Edice měla název „Ekonomie a společnost“ a byla „založena na kritickém postoji k dogmatické minulosti, a tím nutně na úsilí o tvůrčí rozvoj ekonomického myšlení, navazujícího pokud možno na ty nejlepší světové tradice“. Stejně jako výše zmíněné učebnice vycházela i zde ediční rada stále provokativněji ze zásady, že mezi fungováním socialismu a kapitalismu existuje celá řada podnětných analogií, což dokumentovaly překlady výrazných děl tak řečeno „obou proveniencí“. Z nejznámějších uvádím: T. Prager: „Změnil se kapitalismus?“ J. K. Galbraith: „Společnost hojnosti“. Z polské, tehdy vysoce ceněné ekonomické školy, byla přeložena tři díla: W. Brus: „Modely socialistického hospodářství“. O. Lange: „Teorie reprodukce a akumulace“. M. Kalecki: „Náčrt teorie růstu socialistické ekonomiky“.
Vyšly zde i práce k tématům donedávna takřka tabuizovaným: „Kybernetika v ekonomii“, „Úvod do ekonometrie“, „Člověk a informace“ a zásadní dílo amerického ekonoma B. Balassy: „Teorie ekonomické integrace“. Pozoruhodné bylo i dílo „Eseje o světové ekonomice“, které pro poučené nenápadně (esejisticky) předznamenávalo globální charakter světové ekonomiky.
Jedna sofistikovaná úvaha nad touto knižnicí říkala: „Avšak jestliže každá doba má svou literaturu, a literatura je do jisté míry zrcadlem doby, pak by jejím tvůrcům mělo mimořádně záležet na tom, aby to nebylo křivé zrcadlo.“ Je třeba říci, že v šedesátých letech, až do onoho osudového zlomu, se práce vycházející v této edici tímto principem řídily.
Konečně třetím, možná nejvýznamnějším zdrojem a nositelem (protože masovým) nového ekonomického myšlení, byly samozřejmě deníky, týdeníky (některé měly v záhlaví „pro kulturu, ekonomiku a politiku“), ale hlavně specializované noviny („Hospodářské noviny“) a časopisy („Politická ekonomie“, „Hospodářské plánování“). V roce 1966 se podařilo založit „Ekonomickou revue“, která soustředila v redakční radě i autorském okruhu většinu těch, jež stále odvážněji vystupovali proti deformacím a abnormálnostem v tzv. socialistické ekonomice. Byli to však ve značném počtu i ti, kteří objektivně dospěli k názoru, že myšlenky a záměry hlásané ekonomickou teorií nemohou uspět v daném, dogmaty ovládaném společenském rámci.
Proto se nevyhnutelně objevovala témata a články, jež s dosud neznámou brisancí vyzývaly konzervativní komunistický establišment. Uvedu názvy některých příspěvků z „Ekonomické revue“ ročník 1967/1968, jež mluví samy za sebe (jen podotýkám, že obdobně tomu bylo i v mnoha jiných novinách a časopisech, já se však přidržím tohoto jednoho příkladu; také snad proto, že jako jediný to z jmenovaných po invazi „odskákal“).
Celou tuto řadu jako by zarámoval seriál Zd. Šulce „Eseje o socialismu“, z nichž hned první zahřímal názvem: „Rozchod s ideály nebo iluzemi?“ Co tu chtěl naznačit, vyjadřuje pouhá jedna věta z textu: „O osudu ideálů v dějinách nerozhoduje to, jak dobře byly míněny, ale životnost, jakou prokáží ve skutečném světě.“ A teď již bez komentáře několik ilustrativních názvů avizovaných statí:
- „Ekonomie, politika a demokracie“
- „20 let diletantství v zemědělství“
- „Demokratizace finanční politiky“
- „Devizová ekvilibristika“
- „Měla by ČSSR opět vstoupit do MMF?“
- „Otázky a problémy kolem RVHP“
- „Baťa – motivace – naše skutečnost“
Myslím, že těchto pár názvů spolu s výše uvedenými díly, citacemi a závěry stačí pro ilustraci záběru témat, v nichž se pohybovala ekonomická publicistika před a v průběhu Pražského jara; témat, jež se také objevila jako jedna z položek na účtu, předloženém 21. srpna 1968. Poté využívali českoslovenští komunisté (kromě postoje k invazi) obě dvě hole na bití svých oponentů – tzv. nepřátel socialismu: jedna se jmenovala Šik a druhá Vaculík. Ze své rudé torny tahali vždy tu, která na daného jedince nebo kolektiv nejlépe „pasovala“, nebo která byla souhrnnému IQ dané prověrkové komise bližší. A běda tomu, na kterého mohli použít obou…