Osmašedesátý a Rádio Svobodná Evropa
Milan Schulz
Mám zvláštní zkušenost. Někdy v červnu 1968 jsem dostal povolení k cestě do Londýna. Protože jsme jeli za příbuznými, vzal jsem i svého syna, tehdy mu bylo čtrnáct. Teta z otcovy strany už dlouho žila ve Spojených státech a její syn byl v té době ve Velké Británii jako pozemní zaměstnanec amerického vojenského letectva. Se synem Martinem jsme přijeli do Londýna, kde čekala jeho žena a autem nás odvezla rovnou na americkou vojenskou základnu. V červnu 1968 už jsme v Československu poměrně dobře cítili, že se něco děje. Přesto, když jsem na tu základnu přijížděl, tak jsem si říkal, že tohle asi opravdu něco znamená. Že sem můžu jet a nikdo se mě na nic neptá.
Krátce potom jsme měli v Londýně schůzku s Jiřím Ledererem a Pavlem Tigridem (Lederer byl tehdy byl na praxi v Timesech). Sešli jsme se a vznikla prudká debata o tom, jak to dopadne. Jiří Lederer byl absolutní optimista, protože takový byl za všech okolností. Říkal, že to nevypadá moc valně, ale my to nakonec dokážeme. Že to dopadne dobře. Tigridův závěr byl naprosto opačný. Řekl, že komunismus je nereformovatelný a že se žádný způsob reformy nedá proti Kremlu prosadit. Tak jsme se rozešli, netrvalo to dlouho a všechno se to vyřešilo.
Pokud jde o Svobodnou Evropu, musím říct, že jsem emigroval až v roce 1968. Zažil jsem tu ještě všechny pokusy zachovat alespoň něco z reforem. Z Literárních listů byly Listy, byly pokusy obnovit některé časopisy. Než Husák všechno zakázal, tak existovaly Filmové a divadelní noviny, kam jsme psali fejetony, tenkrát ještě dost odvážné. Ale protože měly malý náklad, tak se to smělo a prošlo to.
Objevila se také iniciativa obnovit měsíčník Svazu mládeže My 69. Jedním z redaktorů byl Jiří Tvrzník, jinak z Mladé fronty. Myslel si, že bych to eventuálně mohl dělat. Intenzivně jsme pracovali na prvním čísle a to se dokonce vytisklo. Myslím ale, že ho mám jenom já a Tvrzník. Protože když jsme to vytiskli, tak nám řekli, že tohle se distribuovat nebude, a všechno se to okamžitě zničilo.
Potom jsem ale dospěl k názoru, že se asi nic k lepšímu měnit nebude a už se mi nějak nechtělo v Čechách být. Odjel jsem oficiálně, tehdy se to ještě mohlo. S Jiřím Pitrmanem jsme jeli na televizní festival do Říma a na zpáteční cestě jsem zůstal v Mnichově. Ze dvou důvodů. Jednak jsem měl hned kde bydlet, protože tam byl už rok bývalý zástupce šéfredaktora Literárních novin Ludvík Veselý. Druhý důvod byl, že jsem se dosti intenzivně znal s některými šéfy Svobodné Evropy, jako byl Julius Firt nebo Jaroslav Pecháček. Takže jsem myslel, že bych tam eventuelně mohl vyvíjet nějakou činnost. I když jsem ještě v Československu žádný velký stoupenec Svobodné Evropy nebyl, způsob a koncepce vysílání na mě byly příliš vulgárně antikomunistické.
Když jsem pak do Svobodné Evropy přišel, poznal jsem, proč tomu tak bylo. Osazenstvo Svobodné Evropy se z větší části skládalo z lidí, kteří emigrovali po roce 1948 a kteří pochopitelně měli na svět úplně jiný pohled. Nás všechny, kteří jsme přišli v šedesátém osmé roce (Sláva Volný, Karel Jezdinský), považovali za komunisty.
Nikdy jsem nezakrýval, že Svobodná Evropa byla americká propagandistická stanice. Tak byla založená a tak byla financovaná. Jiná věc je, jak se ta propaganda dělala. Samozřejmě můžete nadávat Gottwaldovi a těm dalším až po Husáka. Nebo můžete lidem v komentářích a dokumentárních pořadech vyložit, že by to mohlo být jinak, než jak je to teď.
Těžké bylo, že jsme nikdy nevěděli, zda to někdo slyší. Často jsem seděl trochu bezradně a říkal si: Já tu mluvím do mikrofonu a nevím, jestli těch lidí, kteří to slyší, je aspoň tolik jako vás tady teď v sále. Ohlasy samozřejmě byly minimální, hodně se toho cestou zabavilo.
Musím Američanům přiznat, že se chovali vždycky velmi štědře. Už samotné založení Svobodné Evropy byl velký akt, protože to od roku 1951 stálo obrovské miliony dolarů, které samozřejmě všechny byly z rozpočtu amerického kongresu. Pražská propaganda říkala, že to bylo z rozpočtu CIA. Vlastně to byla pravda, protože CIA byla součástí rozpočtu amerického kongresu. To ale neznamenalo, že bychom byli špioni. My jsme byli propagandisti.
Propaganda se dělala různým způsobem, podle talentu, podle toho, jaký člověk byl nebo nebyl novinář. Spousta emigrantů z roku 1948 ani novináři nebyli. Stali se jim až tím, že se dostali do Svobodné Evropy.
Svobodná Evropa se vyvíjela tak, jak se vyvíjela. Když jsem ještě byl v Literárních novinách, tak šéfredaktor dostával monitory a někdy nám z toho i dával něco přečíst. A to, co přicházelo z Svobodné Evropy, pro mě nebylo moc povzbudivé. Byly to protikomunistické fráze a nebylo to dobře vymyšlené, tak jak bych si býval představoval, že by se to mělo dělat.
Nedokážu posoudit, jak jsem to potom dělal sám. Do Svobodné Evropy jsem napsal hodně o roce 1968. Asi si dovedete představit, že tolik témat jsme neměli. A rok 68 byl skutečně něco, co bylo námětově nevyčerpatelné. Mohli a museli jsme se tam znovu a znovu vracet. Navíc, psát dvakrát týdně proti Husákovi, to mě nebavilo.
V Mnichově jsme také každý den dostávali Rudé právo a monitoring Československého rozhlasu. Vlastně to byly bezprostřední podklady pro naše komentáře. Na to mělo každé národní oddělení Svobodné Evropy své lidi, kteří od rána do večera seděli, poslouchali rozhlas a zapisovali určité věci. Samozřejmě ne celý program, jen zprávy a komentáře. Stejně tak jsem obdivoval člověka v archivu Svobodné Evropy, který každý den přečetl celé Rudé právo a zaarchivoval ho podle článků na jednotlivé kartičky. To bych řekl, že byl hrdina.