Jak vznikl manifest Dva tisíce slov
Ludvík Vaculík
Ani jsem si nepředstavoval, že o tom bude taková řeč. Děkuji za to, co jsem se dozvěděl od pana Končelíka.
Bylo tu řečeno lépe, než si sám pamatuji, o iniciativě skupinu vědců. Já si pamatuji jen dvě jména, a to byl akademik Wichterle a Poupa. Tito pánové přišli a já jsem byl strašně nerad, nikdy jsem nechtěl být mluvčím lidu nebo národa. Myslel jsem si, že já osobně jsem se s tou věcí vyřídil na sjezdu spisovatelů a hotovo. Jenomže jsem pochopil, že tím jsem si získal důvěru a věhlas, který se ke mně vracel takto nepříjemně.
Oni přišli s tím, co jsme si mysleli všichni. Že je situace kritická, choulostivá, že je před stranickými konferencemi a že je třeba veřejnost povzbudit, aby podpořila pokrokové křídlo ve straně.
Padlo tu slovo osnova. Kdybych od nich ale dostal osnovu, tak bych nebyl považoval za správné uvést mezi podpisy „Ludvík Vaculík, autor tohoto textu“. Já jsem si to příliš formuloval po svém. Pánové to přijali trochu s kroucením hlavy, protože jsem opouštěl politiku a začínal se vyjadřovat trochu básnicky a literárně. Mně se zdálo solidní, a v redakci si to mysleli také, že to autorství bylo řečeno. Tím se všecko svezlo na mě.
Ale co se týká toho obsahu. Výsledkem naší diskuse bylo několik věcí naprosto samozřejmých. Že se jedná o hnutí občanské, že nejde o boj dvou stranických frakcí, že tam má být řečeno, že tuto demokratizaci nelze vést proti komunistům. A za druhé, že to musí vyznít jako podpora vládě. I když vládě, která bude plně dodržovat mandát, který jí dáváme.
Pak tam bylo jako povinná součást, že jsme spojenci, že zbraně ne a tak. To bylo všechno. A já jsem natočil papír do stroje a zjistil jsem, že vlastně nemám nic. Protože jsem si uvědomil, že budu lidem říkat, co oni vědí: jsme proti tomu, jsme proti tomu, jsme rozhořčeni a přejeme si, aby…
A pak přišlo to, co se tam mělo říkat. Jak se měl negativní postoj projevit nějakou aktivní činností. To byly všechny ty body, něco z toho už tu bylo citováno, o kterých mi pak soudruzi na StB při častých příležitostech říkali, že v tom byl ten návod na kontrarevoluci. A vždycky se prali, kdo mě navedl. Oni mysleli, že za něčím takovým musí být vždycky Tigrid.
U mě zatím byla osoba úplně jiná, na kterou jsem myslel, o které jsem se nikdy nezmínil a kterou odhalil jeden anglický žurnalista, když tam přeložil a publikoval Dva tisíce slov. Nenásilný občanský odbor. Mahátmá Ghándí. A to skutečně. Já jsem to nikde neprojevoval proto, aby to někomu nedalo záminku k jakémusi religionistickému výkladu nebo nějaké podobné inspiraci. Ale bylo to něco, co jsem si vždycky myslel. Nenásilný odpor, ale radikální.
Čím dál víc se objevují takové hlasy jako: Vy jste to nevěděli? Vy jste si mysleli, že Rusové nepřijdou? Já jsem na to nemyslel, myslela na to paní Vaculíková. Říkala: Vy myslíte, že to Rusové nechají?
Část mladší generace teď říká, že to byla chyba, že jsme pokazili cosi, co kdyby se bylo normálně vyvíjelo… Mě by zajímalo, kam a k čemu by se to vyvíjelo. Co by se pod tím heslem socialismus s lidskou tváří vlastně dělo. Možná něco jako dneska v Číně, nebo já nevím co.
Často jsem měl důvod a příležitost se nad tím sám zamyslet. A myslím, že i když tam to nebezpečí bylo, tak se to dělat mělo. Rusové mohou přijít, ale nevadí, na to se nesmí hledět. Protože národ se skládá z lidských jedinců a jestli je to živá bytost, tak se má v určitých životních situacích projevit bez ohledu na to, co to bude znamenat. Dosáhli jsme tím morální rovnováhy vůči Polákům nebo Maďarům.
A ještě dovolte jednu zábavnou historku. Když se v redakci rozdělovalo, kdo koho půjde požádat o podpis, Alexandr Kliment měl jít za panem Seifertem. Telefonoval mu, ohlásil se, a pan Seifert říkal: „To psal pan Vaculík? Tak to mě podepište. Když to psal pan Vaculík, souhlasím se vším.“ Pak jsme dostali obtah, volal pan Seifert a mluvil se mnou: „Byl tu za mnou pan Kliment. Já souhlasím, já nic neodvolávám. Ale chci mít jednu jistotu. Není v tom textu něco proti profesoru Černému?“