Slovensko mezi demokratizací a federalizací
Miroslav Kusý
Patrně ode mě čekáte slovenský pohled na rok 1968. Podle mého názoru ale jeden slovenský pohled neexistuje, nelze zjednodušeně považovat za slovenský pohled nacionalistickou vlnu spojenou s požadavky na federalizaci. To se týkalo jen části slovenské politické scény. Dělící čára ale na slovenské politické scéně vedla jinudy než na české politické scéně.
V českých zemích to bylo mezi konzervativci (v tom významu, jak jsme ho tehdy používali) a liberálním proudem. Samozřejmě existovaly různé mezistupně, ale to tu nebudu rozvádět. Na Slovensku to byl protipól mezi demokratizačním proudem (ten šel s liberální českou politickou scénou) a proudem federalizačním, do jehož čela se později postavil jako přirozený lídr Gustáv Husák. Pokud si vzpomínáte, jejich hesla zněla „nejprve federalizace, potom demokratizace“. Naopak heslo demokratizátorů znělo „nejprve demokratizace, potom federalizace“.
Iluzi o jednotném slovenském proudu podlehl o dvacet let později i Ludvík Vaculík, když Slovákům řekl: „Ať si jdou.“ Ale i tehdy platilo, že to byla jen jedna část slovenské politické scény, která chtěla odtržení.
V roce 1968 se tyto dvě skupiny dostaly do ostrého sporu a byly to vášnivé diskuse nejen v Bratislavě, ale i v centrech dalších regionů. A navíc vznikaly konflikty mezi slovenskou skupinou federalistů a českou politickou scénou.
Sám jsem byl odchovanec Prahy. Na Slovensku mi říkali Pražák, a to rozhodně nebylo pozitivní hodnocení. Pražák, to byl ten, koho Praha zkazila. Člověk, který v Praze nasákl liberálními idejemi a na Slovensku potom působil jako rozvratný živel. Tak mě hodnotili na univerzitě a podobně. Také jsem patřil do demokratizačního proudu a ten druhý jsem považoval za jednoznačně retardační.
S řadou historiků se při hodnocení roku 1968 shoduji na tom, že je velká škoda, že tyto dva proudy nedokázaly najít společnou řeč nebo společné priority. Protože dobře udělaná federalizace je součástí demokratizačního procesu. Ale tehdy jsme to tak nechápali. Tehdy jsme brali federalizátory jako ty, kteří demokratizační proces brzdí.
I když ale federalizační proud interpretujeme jako vstup nacionalistů na politickou scénu, tak musíme připustit, že ten problém tu objektivně byl a liberalizační proud ho neviděl. Říkali jsme, že to jsou prkotiny, že se to má odložit na dobu, kdy vyřešíme vážnější věci. Jenže ono se ukázalo, že to byla vážná věc a že bylo třeba se tím zabývat. Možná by se vývoj ubíral jinak, kdybychom tyto dva proudy dokázaly najít společné cíle.
Také o dvacet let později nacionalisti rychle vstoupili na scénu a opět se opakoval starý scénář, i když to vypadalo, že Slováci jsou federalizací saturováni. Jenomže ona to byla federalizace sovětského typu a zdaleka nedokázala řešit všechny problémy. Saturace se týkala jen té části úřednické vrstvy, která šla na federální úřady do Prahy. Pražáci pak o nich posměšně říkali, „on tady dělá Slováka“. To nemělo nacionalistický podtext. Znamenalo to, že tito lidé prošli prověrkami. Pevní bolševici, kteří šli pracovat na federální úřady jenom proto, že byli prověření Slováci. Ne proto, že by byli v dané oblasti odborníky.
To tedy byla dělící linie mezi demokratizačním a federalizačním proudem. Druhá linie, která hrála důležitou roli v Čechách i na Slovensku, vedla mezi Dubčekovským proudem a Husákovským proudem.
Dubček měl celou dobu těžké dilema. Ať byl jaký chtěl, a zpětně umíme posoudit jeho plusy i mínusy, je třeba vidět, že byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Stal se prvním tajemníkem KSČ – a sporné strany ve vedení KSČR tehdy předpokládaly, že zvolily slabého představitele, a čekaly, že ho dokáží ovlivňovat. Dohodli se na kompromisu, a ten se jim pak vymkl z rukou. Navzdory tomu byl Dubček věrný syn komunistické strany a hrdě to o sobě říkal. Komunistické priority byly i jeho prioritami. Shodou okolností se ale navíc stal miláčkem národa, nejen slovenského, ale i českého. To byla zvláštní situace. Myslím, že to byl první komunista nejen v našich dějinách, který získal takovou popularitu jako komunista. Měl silné charisma a velký vliv na lidové masy.
Na jedné straně tak musel dostát svému postu prvního tajemníka KSČ, na druhé straně musel vystupovat jako miláček lidu, jako lídr. Tyhle polohy se ale vzájemně vylučovaly, a tak Dubček balancoval. Chvíli dělal jedno, chvíli druhé, ale vždy se vrátil k té první linii, tedy že je představitel komunistické strany. Ještě po vstupu vojsk Sovětům říkal: „Netlačte na mě, já to s národem uhraji, já jsem miláček národa. Udržím to lidové nadšení v našich komunistických liniích.“ A národu říkal: „Netlačte na mě, neradikalizujte to, já to uhraji. Já jsem v Sovětském svazu žil, znají mě, vysvětlím jim to, ale musíte mi dát prostor.“ Hra na obě strany se mu nakonec vymstila, protože ji nikdy nedokázal zvládnout. Národ byl nespokojený, že dělá pro reformu málo, Sověti byli nespokojeni, že dělá mnoho. A na obou stranách byl pod tvrdým tlakem.
Druhý, Husákovský proud, dostal volný prostor až po vstupu vojsk. Gustáv Husák vlastně začínal jako opatrný Dubčekův stoupenec. Vedl sice federalizační hnutí jako lídr slovenských nacionalistů, ale pokud jde o stranickou pozici, vystupoval jako přívrženec Dubčekovských reforem, a to až do vstupu vojsk. Ještě ve svém posledním projevu těsně před vstupem tuto linii obhajoval.
Když pak přišla vojska, potkali jsme se s Husákem na Pražské ulici, kudy se valily tanky do Bratislavy. Hned za zády jsme měli ústřední výbor KSS, odkud zrovna vyšel a říkal: „Jdu právě z ÚV, ale s těmi lidmi se vůbec nedá jednat. Jsou v hysterickém stavu. Někteří pláčou, další se drží za hlavu a je tam chaos.“ Díval se prorocky na Pražskou ulici a říkal: „Já tento národ zachráním, i kdyby mi měl každý naplivat do očí.“ Zdeněk Mlynář tato slova cituje v knize Mráz přichází z Kremlu, a má to ode mě.
Právě tady Husák formuloval podstatu svého postoje: Budu vaším spasitelem, bez ohledu na to, jestli si to přejete nebo ne. Bez ohledu na to, jak byste to vy sami chtěli mít. Vaše představy mě nezajímají, já vás spasím – a je vaše věc, jak na to budete reagovat.
Na jedné veřejné schůzi na Filosofické fakultě jsme se později ptali Husáka na jeho postoje, které už tehdy začínal střídat. Použil následující příklad: „Názorové postoje jsou jako deštník. Ten přeci také otevřete, jen když prší. Ale když přestane, byl bych trapný, kdybych s ním pořád chodil. Tak ho sklapnu a odložím. Ale když se zase rozprší, zase ho musím znovu vytáhnout a chránit se proti dešti.“
Ukázalo se to na tom, jak naložil se dvěma hesly, se kterými formoval nové posrpnové vedení. První znělo: S Dubčekem stojíme a padáme. A druhé: Od Akčního programu neustoupíme ani o krok. Obě postupně opustil a směřoval k plné spolupráci se Sověty a s Brežněvem. Tehdy jsme ještě mysleli, že může dělat slovenského Kadára.
Kadár obratně využil porevoluční situaci na to, aby od Sovětů dostal nějaké výhody. Navíc obrátil bolševické heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“ na „kdo nejde proti nám, jde s námi“. Tím si rozšířil možnou politickou podporu.
Čekali jsme, že totéž udělá po šedesátém osmé také Husák. Jenže on byl mnohem brežněvštější než sám Brežněv. Není pravda, že vše, co se u nás dělo v období normalizace, bylo pod sovětským nátlakem. Ne, byla to vlastní politika našich vlastních normalizátorů, kteří přehorlivě plnili sovětská přání ještě dřív, než je Sověti vyslovili.