Reakce předsednictva ÚV KSČ na manifest Dva tisíce slov
Jakub Končelík (FSV UK)
Mé jméno je Jakub Končelík a působím na katedře mediálních studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde se zabývám především dějinami českého tisku v druhé polovině 20. století. Což je zřejmě důvod, proč mě organizátoři pozvali a proč tu promlouvám – abych se tomuto poučenému kolegiu pokusil nabídnout pohled současné historiografie na roli médií v událostech československé krize konce 60. let. Tedy pohled o něco mladšího mediálního badatele, který rok 1968 nezažil a zkoumá tehdejší roli médií vlastně stejnými nástroji jako například roli médií v období první republiky.
Dlouho jsem hledal, co bych vám mohl nabídnout, vám, aktivním účastníkům procesů, o kterých mám promluvit. Co sdělit, abych se neutíkal od tématu a zároveň vám nepovídal důvěrně známé skutečnosti. A rozhodl jsem se pro dva kroky:
- Jednak jsem usoudil, že snad alespoň pro část z vás by mohlo být zajímavé povídání založené na stenozáznamech z jednání předsednictva ÚV KSČ. Soudím, že pro většinu společnosti i novinářů tehdy zůstávala tato jednání zahalená tajemstvím. A i pro většinu historiků je v podstatě plošně otevřelo až zpřístupnění materiálů PÚV KSČ v národním archivu v 90. letech a především pak edice Pramenů k dějinám Československé krize vydaná Ústavem pro soudobé dějiny.
- Druhak jsem se rozhodl využít skutečnosti, že zde je přítomen spoluautor manifestu „Dva tisíce slov“, textu, který v mých očích v důsledku asi nejdůkladněji prověřil faktickou svobodu slova a tisku v létě 1968 – před tím zcela svobodným několikadenním vzepětím po intervenci. A vzhledem k tomu, že je zde přítomen i tehdejší vedoucí Úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ Dušan Havlíček a přinejmenším jeden tehdejší šéfredaktor deníku – Miroslav Jelínek, tak mi přišlo, že by mohlo být vhodné nabídnout povídání o střetu aparátu strany a médií nad manifestem „Dva tisíce slov“. Povídání o snaze aparátu prosadit svou interpretaci manifestu a výrazné neochotě novinářů se této direktivě podřídit.
Než se ale pustím do pokusu o charakteristiku recepce manifestu vrcholnými orgány KSČ, dovolte mi prosím, velmi stručné shrnutí dění předešlého. Stručné shrnutí proměn řízení a kontroly médií v Československu na jaře a v létě 1968.
Jde o dění do značné míry modelové. Média se v průběhu roku 1968 vymanila z nastavení charakteristického pro totalitní systém. A po procesu rozsáhlé demokratizace a po období téměř úplné svobody slova v létě 1968 se po intervenci postupně vracela zase zpátky do rovnovážného stavu rigidní reglementace. A došlo k vyvrácení a popření funkčních prvků nastavených v předchozím období, prvků příslušných spíš médiím pracujícím v systému sociální zodpovědnosti.
Co si představuji pod tím zmíněným uvolňováním prostoru pro novinářskou práci? Především institucionální změny – předsednictvo Ústředního výboru KSČ se na přelomu února a března 1968 postavilo proti předběžné cenzuře a převedlo následnou cenzuru na ministerstvo kultury. Problematická a vlastně již pouze formální existence cenzurní instituce skončila v polovině června a na konci června pak cenzuru zakázal zákon výslovnou formulací: „Cenzura je nepřípustná. Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky.“ Tento zákon představuje v kontextu sovětského bloku zcela ojedinělý pokus o legislativní potvrzení svobody slova. Dalekosáhlé důsledky tohoto aktu výstižně popsal historik Jan Pauer, když řekl, že „zatímco jiné hospodářské, politické a právní reformy samy o sobě ještě neznamenaly zásadní narušení systému, zrušení cenzury se dotýkalo samotné podstaty monokratického systému vlády. Jakmile vznikla veřejnost, jejíž ústřední instancí se stal svobodný tisk, byla mocenská sféra vystavena kontrole a soudu publika. Veřejné mínění, před demokratizací v lednu pouze inscenované, se proměnilo v kritickou instanci, jíž se musely politické vládnoucí kruhy nadále zodpovídat. Svobodné hromadné sdělovací prostředky, které byly v roce 1968 ve stavu disciplinované anarchie, se staly mluvčím a informačním orgánem veřejnosti, a tedy protivníkem moci.“
Nicméně platí, že všechny zmíněné politické aktivity pouze legislativně a institucionálně doháněly faktickou nezávislost médií, která se rozvinula mimo a nad rámec politických opatření – a domnívám se, že v polovině června 1968 tak situace dospěla do stavu, kdy v případě médií KSČ ztratila svou „vedoucí úlohu“.
Právě ta polovina června byla i jedním z vypjatějších období pražského jara. Tehdy vyvolalo výraznou nevoli a snad i obavy veřejnosti setkání Lidových milicí z 19. června zakončené zdravicí sovětskému lidu, kterou potom SSSR využil k masivní propagandistické kampani, v rámci které zorganizoval tisíce reakcí kolektivů sovětských pracujících. A den po setkání milicionářů bylo pak na území Československa zahájeno vojenské cvičení „Šumava“, které se vymklo československým politikům z kontroly. Ačkoliv původně bylo dohodnuto, že cvičení se zúčastní štábní a spojařští důstojníci pěti zemí a převážně československé a sovětské jednotky, vrchní velitel vojsk Varšavské smlouvy maršál Ivan Ignatěvič Jakubovskij v průběhu cvičení prosadil masivní nasazení vojsk, takže se toho „štábního cvičení“ nakonec zúčastnilo přes 40 000 vojáků. Oldřich Černík, který navýšení počtu zúčastněných vojáků jako předseda vlády povolil, při zasedání PÚV KSČ 8. července řekl, že Jakubovského požadavek měl spojitost s tím, že vyšel manifest Dva tisíce slov.
Čímž se dostávám k jádru mého povídání. Tehdejší stanoviska vrcholných orgánů KSČ a ani práce zákonodárných orgánů neodpovídaly představám radikálnějších příznivců reforem mezi vědci, pedagogy, umělci atp. A tak se skupina členů ČSAV rozhodla dát svým obavám z dalšího vývoje výraz v manifestu – požádali o spolupráci spisovatele Ludvíka Vaculíka, a ten na základě jejich osnovy zformuloval „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem“. Mohu-li soudit, pak bylo jejich cílem mj. zmobilizovat politickou aktivitu občanů. Dva tisíce slov uveřejnily deníky Práce, Mladá fronta, Zemědělské noviny a týdeník Literární listy. A to 27. června – v předvečer okresních konferencí KSČ, které měly volit delegáty na sjezd strany, a v době, kdy NS projednalo novelu tiskového zákona.
Jeho znění určitě znáte, a tak připomenu jen to, že se věnoval i otázce tiskové svobody a mimo jiné vyzval: „Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. [...] Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegáty na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech.“
Sám obsah Dvou tisíc slov nebyl v té době ničím mimořádným, jeho autoři měli pocit, že říkají jen to, co všichni vědí, jenomže text měl ráz výzvy, manifestu. A v tom byl zádrhel, protože v očích vedoucích politiků KSČ měl v tom případě zasáhnout i do důležitých jednání uvnitř KSČ, do přípravy sjezdu strany. A prakticky tedy nikoli Akční program KSČ a jeho pojetí reformy, ale Dva tisíce slov a jejich pojetí současné situace měly být východiskem politických diskusí nejenom ve veřejnosti, ale také uvnitř KSČ. Navíc se k manifestu během několika dnů přihlásila spousta lidí – těch, co se pod prohlášení podepsali, bylo nakonec sto dvacet tisíc – a podepsali se i dva členové ÚV KSČ, Oldřich Starý a Martin Vaculík. Ze všech těchto důvodů manifest vyvolal hysterickou reakci konzervativců, kteří mu přisoudili zásadní význam jako programu kontrarevoluce – Biľak mluvil o „promyšlené platformě boje proti socialismu“. Reformní politici v PÚV KSČ museli na výzvu taky nějak reagovat, aby konzervativcům a bratrským stranám zabránili použít „Dva tisíce slov“ jako dokladu neschopnosti KSČ řídit média.
A tak ze všech možných důvodů vedl Manifest Dva tisíce slov k ostrému a v podstatě celospolečenskému střetu.
Začalo to v parlamentu, kde na dopoledním zasedání interpeloval ve věci manifestu generál Samuel Kodaj vládu a mj. řekl: „Článek 2000 slov považuji za otevřenou výzvu ke kontrarevoluci. Vyhrazuji si právo připomenout všem těm maloměšťákům, všem vyakčněným, které náš socialismus postihnul, že jim nedovolíme zneužívat náš demokratizační proces k záměrům a cílům zvrátit náš socialistický vývoj.“ Josef Smrkovský potom požádal o odklad parlamentní diskuse s tím, že „To, co se stalo v dnešních novinách, je věc dalekého dosahu. Můj názor je, že je věc sama o sobě tragická, den po té, kdy NS přijalo zákon o svobodě slova. [...] Nejdříve se musíme důkladně nad vším zamyslet.“
Paralelně probíhaly diskuze nad manifestem i na sekretariátu ÚV KSČ. Čestmír Císař na to ve svých pamětech vzpomíná jako na rozruch v budově ÚV KSČ, scházeli se tajemníci i vedoucí oddělení, drnčely telefony z Prahy i venkova, svolávaly se porady a schůze. A doslova říká: „Největším překvapením bylo právě překvapení z novin, neboť nikdo z členů předsednictva a sekretariátu ÚV údajně nevěděl, že se takový dokument připravuje.“
Od jedné hodiny odpoledne pak kvůli manifestu zasedalo PÚV KSČ. Dubček se dostal do své kanceláře až před druhou hodinou. Teprve potom se dozvěděl, že už to zasedání probíhá a že jedná o prohlášení „Dva tisíce slov“. To zasedání bez jeho vědomí svolal pravděpodobně Drahomír Kolder.
Schůze předsednictva probíhala v atmosféře nebývalé jednoty – výzvu postupně (a lze říci že manifestačně) odsoudili téměř všichni zúčastnění. Nejprve Černík: „Je to vysloveně politická záležitost namířená na rozklad strany.“ Pak Kolder, Císař, Kriegel, Lenárt, Indra, Smrkovský: „Jestli my teď s tím neskončíme, pak to budou řešit tanky. [...] Je to opravdu nástup ke kontrarevoluci se vším, co s tím souvisí. Když neuděláme teď nic, za dva až tři měsíce bude pozdě a bude to řešit krev. [...] Odmítám naivní názory, že s nimi povedeme diskusi. Musíme tomu udělat přítrž, abychom mohli dělat novou politiku. Jinak nás donutí použit silnější mocenské prostředky. Musíme boj svést teď. Jestli jej ne[svedeme] teď, prohrajeme.“ Jakeš dokonce navrhl uvažovat nad obnovením cenzury: „[Je třeba to] vzít po státní linii do rukou, demonstrovat sílu. [...] [Neměli bychom přehodnotit] zrušení cenzury [?].“
Nakonec s odsouzením manifestu vystoupili Švestka, zprostředkovaně (telefonicky) Biľak a o něco opatrněji i Dubček. Pouze Mlynář jej v podstatě nehodnotil a postavil se proti mocenskému zásahu: „Nedoporučoval bych na to jít mocensky, [teprve] až kdybychom byli vyprovokováni, [ale] teď vystoupit s ideologicko–politickými prostředky.“
K manifestu se v průběhu schůze vyjádřilo i sovětské vedení. Brežněv zatelefonoval Dubčekovi a ten potom o rozhovoru na schůzi referoval: „[Volal jsem s Brežněvem] v souvislosti s prohlášením [Dva tisíce slov]. Kvalifikuje to jako další nástup sil, který navodí kontrarevoluční situaci, protože je to v protikladu k ÚV. [Říká,] že přímá výzva může navodit kontrarevoluční situaci v zemi. Nemáte v rukách rozhlas, říká. [...] Svoboda slova a tisku nesmí být v protikladu se zájmy společnosti. Některé publikace jsou věci, které nejsou v zájmu společnosti. Je třeba mít dost odvahy a rozhodnosti. Když se tyto tendence neodrazí, bude to soumrak pro stranu. [Brežněv se ptal,] zda by mohl být informován o tom, co bude dál.“
Kolem 18. hodiny byla schůze přerušena v duchu kolektivního odsouzení manifestu a s pocitem, že je třeba neprodleně a veřejně jej odmítnout. To přerušení bylo kvůli slavnostnímu shromáždění k výročí sloučení ČSSD s KSČ. A tam Dubček přednesl projev a narychlo do něj vložil i kritickou pasáž k manifestu Dva tisíce slov.
Navíc usnesení přijaté ještě před koncem schůze mj. pověřilo Černíka, aby projednal „s generálním prokurátorem možnost vydat prokurátorské upozornění redaktorům sdělovacích prostředků, že rozšiřování výzev tohoto druhu může být považováno za pobuřování“ a pověřilo Aloise Indru, aby ještě v průběhu večera rozeslal na všechny krajské a okresní výbory KSČ dálnopis, v němž by „v duchu diskuze předsednictva“ informoval o jednání. Indra ale rozeslal informaci, že předsednictvo „se shodlo na názoru, že tu jde o velmi vážný krok proti straně. [...] Kvalifikujeme tento postup jako akt, který by ve svých důsledcích mohl podněcovat kontrarevoluční situaci. Jde o pokus rozložit stranu, znemožnit progresivním silám rozvíjení demokratizačního procesu, nastolit anarchii, budovat instituce, které by znamenaly destrukci státu. Stranické orgány a organizace včetně okresních konferencí by měly k této provokaci zaujmout odmítavé stanovisko.“ V dodatku se říkalo, že předsednictvo bude dále jednat a že s jeho usnesením budou seznámeni později.
Ten dálnopis vyzníval jako konečné stanovisko předsednictva. Poznámka, že se o věci dále jedná, budila dojem, že půjde pouze o slovní formulaci komuniké a o opatření proti autorům manifestu.
Indrova role byla důležitá. Tím, že Indra měl na sekretariátu ÚV na starosti organizační oddělení a soustřeďoval komunikaci s aparátem strany v krajích a okresech, tak měl úplně zásadní vliv. On filtroval informace, cestou tam i cestou zpátky. Proto tedy ta jeho desinterpretace usnesení měla naprosto zásadní vliv na reakce stranických orgánů.
Večer byla schůze předsednictva obnovena a trvala téměř do rána. V průběhu noci přišli do budovy ÚV KSČ předseda Svazu čs. spisovatelů Eduard Goldstücker, předseda Koordinačního výboru tvůrčích svazů Ladislav Helge a další a potkali se na chodbách s Dubčekem, Smrkovským a dalšími členy předsednictva a tajemníky a vysvětlovali úmysly autorů prohlášení. Horečné noční intervence měly svůj účinek. Usnesení předsednictva sice k ránu „Dva tisíce slov“ jednoznačně odmítlo, připouštělo však subjektivně dobré úmysly autorů a signatářů: „Nezávisle na tom, jaké záměry sledovali autoři prohlášení a ti, kteří se svými podpisy k němu připojili – a nemáme důvodu pochybovat o jejich dobrých úmyslech – je zveřejnění tohoto textu aktem, který by ve svých objektivních důsledcích mohl neobyčejně ztížit, ba dokonce ohrozit další rozvoj akčního programu KSČ, politiky Národní fronty i vlády naší republiky.“ V usnesení tedy nebyl manifest označen jako kontrarevoluční, pouze se tvrdilo, že by „mohl být využit kontrarevolučními silami“. PÚV KSČ tedy nakonec dospělo ke značně mírnějšímu závěru, něž jaký mezitím tlumočil Indra. „Usnesení bylo zveřejněno následující den a zároveň s ním i mnohem klidnější a rozvážnější prohlášení předsednictva vlády. [...] Krajští a okresní tajemníci KSČ se opakovaně dotazovali do Prahy, co vlastně platí, zda ‚Indrův dálnopis‘, nebo publikované usnesení, obviňovali předsednictvo ÚV KSČ z nedůslednosti a dávali najevo, že za závazné stanovisko považují Indrův pokyn. Novináři naopak napadali Indru za svévolné překroucení stanoviska předsednictva.“
NS se k manifestu vrátilo na svém jednání 28. června, kdy Černík reagoval na Kodajovu žádost, aby k manifestu zaujala postoj vláda, a řekl: „Ať si to autoři přejí či nikoliv, jejich prohlášení podněcuje obě skupiny extrémních sil a mohlo by vážným způsobem narušit konstruktivní rozvoj socialistického obrodného procesu. [...] Věříme, že motivem k tomuto prohlášení byla snaha podepsaných svou osobní angažovaností přispět ke zdárnému průběhu obrodného procesu. Způsob, který pro svoje osobní přihlášení se k cílům obrody socialismu zvolili, však posiluje, bohužel v rozporu s jejich dobrou vůlí, opačné tendence. Skutečnost, že toto prohlášení bylo publikováno den poté, kdy byly schváleny zákony o rehabilitaci a úplném zrušení cenzury tisku, mu dává závažný politický význam. Svým způsobem by se mohlo stát výzvou k aktivitě extrémních sil, jež by vážně ohrozily dosavadní výsledky obrodného procesu. [...] Nelze se ztotožnit s výzvami k odstraňování lidí metodami, obsaženými v prohlášení ‚Dva tisíce slov‘. Vláda musí odmítnout taková doporučení, která vyzývají k demonstracím, stávkám, bojkotu dveří funkcionářů, k nátlakům a hrozbám.“
Tolik k reakcím vedení strany a státního aparátu. Teď se dostáváme k hlavnímu důvodu, proč o tématu mluvím a proč si myslím, že je pro nás podstatné. Druhý den ráno totiž uložil Císař vedoucímu tiskového úseku Havlíčkovi, aby zajistil publikaci usnesení předsednictva ÚV KSČ ke „Dvěma tisícům slov“ v tisku a další publikování pouze rezolucí podporujících toto usnesení.
Havlíček na to vzpomíná ve svých pamětech jako na první vážný konflikt s Císařem: „V pátek ráno mě zavolal Císař a energickým hlasem, který nepřipouštěl námitek, mi přikázal, abych svolal šéfredaktory a odpovědné pracovníky rozhlasu a televize a tlumočil jim striktní rozhodnutí předsednictva: Komunistům v tisku, rozhlase a televizi se ukládá, aby plně respektovali stanovisko PÚV KSČ ke ‚Dvěma tisícům slov‘ a aby zveřejňovali pouze rezoluce na podporu tohoto stanoviska! Za splnění tohoto úkolu jsou prý osobně zodpovědni.“ Císař (s. 456) ve svých pamětech tuto záležitost blíže nerozebírá, pouze konstatuje, že mu „bylo uloženo co nejrychleji zabezpečit publikaci stanoviska PÚV [v médiích] a požádat je, aby poskytla prostor jeho pozitivním ohlasům.“ Což je poněkud posunutá interpretace.
Jak se ale o něco později ukázalo na narychlo svolané schůzce novinářů, byl to úkol nesplnitelný. Šéfredaktor Mladé fronty Miroslav Jelínek na té schůzce připomněl, že do redakcí dochází záplava dopisů vyjadřujících souhlas s manifestem a jen nemnoho nesouhlasných, podle některých pramenů dva nebo pět jak jsme slyšeli od Miroslava Jelínka.
A úplně stejně se k tomu postavili i novináři v jiných redakcích. V médiích se tak objevily ohlasy na „Dva tisíce slov“ a na stanoviska ÚV KSČ a předsednictva vlády přesně v té relaci, v jaké docházely do redakcí.
Jak se to stalo? Významnou roli asi hrála i skutečnost, že rezoluce na podporu stanoviska PÚV pocházely převážně od stranických organizací policie. Tam, kde neměl Indrův štáb přímé dálnopisné spojení, posílal své pokyny právě přes okresní policejní velitelství, která byla zároveň velmi poslušná a konzervativně laděná. Tyto organizace podle pokynů posílaly rezoluce na podporu stanoviska PÚV KSČ, ale zpátky na Indrův sekretariát a ne do redakcí médií. Takže v médiích se scházely rezoluce pro manifest a v sekretariátu proti manifestu. Proto ta disproporce a proto měli komunisté ve vedení strany pocit, že média zavádějí.
To ale nebyl jediný problém, problematická byla i reakce strany samotné. Základní organizace KSČ byly ve vztahu k manifestu spíše zdrženlivé až mírně sympatizující. Mimořádné okresní konference KSČ, které proběhly všechny v následující den, v sobotu dne 29. června 1968, se do značné míry k manifestu přihlásily. Delegáti z řad inteligence spíše článek obhajovali.
„I po okresních konferencích se mezi členy strany debatuje k článku Dva tisíce slov. Část straníků souhlasí s článkem v plné míře, značná část souhlasí s hodnocením předsednictva ÚV KSČ, zveřejněným v tisku, většina členů strany však odsuzuje nevhodnost doby zveřejnění článku.“
„K článku Dva tisíce slov se vyskytuje řada protichůdných názorů. [...] Dle toho je i různá reakce v návrzích, jak vystupovat vůči článku a signatářům. Na příklad zvláště ojedinělým názorem je vyloučit podepsané soudruhy ze strany. (ZO KSČ OO VB Kutná Hora) Spolu s tím však je též řada různých názorů i na stanovisko PÚV KSČ. Na příklad ZO KSČ Soud a prokuratura v Kutné Hoře hodnotí stanovisko předsednictva jako pokyn vybízející k slepé poslušnosti, řešit věci hrozbou a ne dialogem, poukazují při tom na naše demokratické tradice, vidí v něm snahu používat administrativně mocenské zásahy proti osobám, které názorově nesouhlasí. Považují dále za správné distancovat se od projevu gen. Kodaje i od dálnopisu podepsaného s. Indrou. Naproti tomu se plně ztotožňují se závěry vlády a ÚV NF. V 3. ZO KSČ ÚJV Řež přijali protestní resoluci adresovanou ÚV KSČ k dálnopisu ze dne 27. 6. 1968. Mimo jiné v ní žádají, aby s. Indra byl odvolán z funkce.“
Přestože tedy PÚV manifest odsoudilo, delegáti krajských konferencí KSČ se za něj v podstatě postavili.
„Bylo zřejmé, že dokument zasáhl do politického vývoje jako moment urychlující napětí mezi Prahou a Kremlem, ale zároveň působil na spontánní skupinové a individuální iniciativy, které spoluvytvářely dosud ještě labilní strukturu občanské společnosti. Svou výzvou ‚ustavujeme výbory na obranu svobody slova‘ významně ovlivnil i toto obranné hnutí.“ „Zatímco obyvatelé českých zemí výzvu spíše podporovali, na Slovensku, jež ‚obrodný proces‘ spojovalo především s touhou po politickém vyrovnání českého a slovenského národa formou federalizace, tomu bylo jinak. KSS jako celek akci odmítla.“ Manifest Dva tisíce slov tak „byl ryze českou záležitostí a část slovenské inteligence jej kritizovala. [...] [Ladislav] Novomeský označil manifest Dva tisíce slov za cestu k povstání, které je mu bytostně cizí. [Vladimír] Mináč v této souvislosti psal o nebezpečí anarchie a ztrátě smyslu pro zodpovědnost.“
Spor o Dva tisíce slov je hezkou ukázkou pokračující demokratizace poměrů a příznačně ilustruje přerod totalitního modelu médií na cestu k modelu demokratickému nebo modelu sociální zodpovědnosti. Cenzurní akt předsednictva už není pro média závazný, dokonce ani pro stranu samu. Pro srovnání významného posunu v chápání role médií ve společnosti lze připomenout výrazně odlišný osud před rokem podobně předsednictvem odsouzených projevů pronesených na IV. sjezdu SČSS a jejich autorů. Za ten rok prošel vzájemný vztah mezi společností (médii, umělci) a předsednictvem ÚV KSČ obrovskou cestu. Na druhou stranu ale je na místě připomenout, že i autoři manifestu a nepohodlní novináři obecně se brzy dočkali potrestání.