Syndikát novinářů České republiky

Reflexe žurnalistické práce MF Dnes

Martin Komárek (komentátor MF Dnes)

Zkusím být úplně konkrétní. Nevím, zda mě za to někdo vyhodí z práce, že odhaluji tajemství, ale doufám, že ne. Zprávy ze Syndikátu novinářů totiž do Mladé fronty Dnes nedocházejí. Možná někteří vědí, že já osobně jsem byl označený panem expremiérem v jeho povolebním projevu za součást osy zla a žoldáků ODS. Což neříkám proto, abych si dodal váhy, ale proto, že to nastoluje určitou zajímavou věc. Pan premiér Paroubek – a nebylo to opačně – vedl z nějakého důvodu s Mladou frontou Dnes neustálý boj. Ten boj probíhal tak, že ať už Mladá fronta Dnes napsala něco ve zpravodajství nebo na komentářových stránkách, on poslal svůj článek (nebo článek nějakého blízkého spolupracovníka), ve kterém to vyvracel a psal jiný názor nebo psal, že to je blbost. A dožadoval se toho, aby to bylo otištěno, protože on na to má právo.

To je samozřejmě obecně zajímavá věc. Tištěné médium skutečně může někoho poškodit a samo pak rozhoduje, zda má poškozený člověk právo odpovědět. Já jsem v roli někoho, kdo má stránku a kousek, kam má dávat komentáře a názory. Někdo, v tomto případě premiér Paroubek, se dožaduje toho, že tam být musí, poněvadž ho naše noviny poškodily. Někdy mám dokonce i dojem, že ho noviny opravdu poškodily. Musíme ale rozlišovat mezi komentáři a zpravodajstvím. Nikdy nemohu připustit, že mohou někoho poškodit komentáře, protože komentáře jsou názory. Noviny nemohou psát názory, že je pan Paroubek hodný a pan Topolánek taky a hezky se starají o naši budoucnost. To prostě nejde, ty noviny musí mít nějaký ksicht.

Ale je pravda, že některými titulky ve zpravodajské části novin se politik může cítit poškozen, protože titulky tu věc nutně – ne ze zlé vůle, ale protože se autor musí vyjádřit ve čtyřech slovech – mohou posunout někam jinam. Mně se třeba v našich novinách nelíbil titulek, že „Paroubková je šibalka“, když se psalo o tom, že si nějak divně pronajala kus louky. Takový titulek politika opravdu může rozčílit. Ale kde je míra toho, kdy má právo na odpověď? Kdyby takovou taktiku jako pan Paroubek zvolili všichni politici, zahltili periodika svými články a odpovídali na cokoli, tak by de facto zlikvidovali média jako taková (zvlášť kdyby takovou povinnost dostali do zákona).

Sociální demokraté s komunisty dokonce uvažovali o mediálním zákonu, který by média nutil takové věci zveřejňovat. Pak bychom se dostali do situace, že ne že by politici nastolovali agendu médií, ale že by média absolutně zahltili. Protože oni by to dokázali. Samozřejmě je to absurdní situace, která v zemi Evropské unie už asi nastat nemůže. Před volbami mě tlak ze strany pana Paroubka vedl k úvahám, že má určitě kus pravdy. Není to přeci žádný ničema nebo hlupák, Mladá fronta ho určitě nějak poškozuje, jinak by přece nereagoval takhle přehnaně. Kde je potom profil toho média? Mladá fronta Dnes se hlásí k tomu, že to jsou noviny pravostředové nebo liberální. To je názor vedení redakce, vydavatele.

Existuje ale rozdíl mezi postojem novin, redakční politikou a fandovstvím. Už o tom mluvil kolega Mitrofanov. Může se stát, že novinář se stane fandou strany, která je blízká jeho postoji. V našem případě mohlo vzniknout a vznikalo podezření, že jsme fandové ODS. A řeknu kolegovi Mitrofanovovi, že vznikalo velmi silné podezření, že Právo je fandou ČSSD. Teď nemluvím o vás osobně, ale o celých novinách. Podobně jako pan Paroubek měl podezření a byl naštvaný na MF Dnes, že jede proti němu, nutně muselo v panu Topolánkovi vzniknout podezření, že Právo jede proti němu. Protože ti politici to vidí trošku zkresleně. Oni vidí média více jako výsledek manipulace. Nemohu ale popřít, že v jednotlivých hlavách jednotlivých lidí nějaký postoj může vyústit do většího či menšího druhu fandovství. Od toho by ale měly být redakční mechanismy, kdy každý materiál s redaktorem probírá jednak jeho nadřízený a jednak jsou tři čtyři stupně editování, aby bylo případné fandovství vymazané.

Přes všechny kontrolní mechanismy se ale v médiích (a řekl bych, že ve všech) určité rysy fandovství projevovaly. Já bych byl hrozně rád, kdyby bylo pravda, že se novinář dokáže od svého občanského postoje odstřihnout a být opravdu jenom mediátorem. Ona to ale bohužel pravda není, to jsem za těch šestnáct let zjistil. A na profilu média se to prostě nějakým způsobem projeví. My jsme dokonce dlouho vedli debatu, protože podle mého názoru se to na komentářích projevovat má. Ne jako primitivní fandovství, ale pokud jsem liberál, pracuji v liberálních novinách a nějaká strana přichází s principem rovné daně, podpory úspěchu a snižování daní, tak je v souladu s mým přesvědčením, že tato strana dělá pro zemi lépe, než strana, která chce zvyšovat daňovou zátěž, byrokracii atd. Je přeci úplně jednoduché, že napíšu komentář o tom, že tato strana – v tomto případě řekněme ODS – je z hlediska našich novin lepší. A myslím, že to noviny mají dát zcela zřetelně najevo.

Ale noviny ani elektronická média už nemohou ve zpravodajství zatajit, pokud má vůdce jim blízké strany například nesplacené dluhy, a nemohou to popisovat méně. Nemohou dělat hon na nepřátelskou stranu a skrývat chyby strany přátelské. I když jsem si úplně jistý, že MF Dnes toto nedělá, jsem si na druhou stranu úplně jistý, že existuje spousta lidí, kteří ten pocit mají. A není to jenom pan Paroubek.

Mám jiný názor na práci novináře, než kolega Mitrofanov. Myslím, že je to práce veselá, zábavná, lehká – a na to, jak je lehká, také relativně dobře placená. Takže já jsem novinářem strašně rád. Před volbami jsem byl pro to, co se u nás zatím nedělá, totiž aby noviny napsaly do komentáře, jak je to někdy zvykem v anglosaských zemích (třeba Economist to dělá před americkými prezidentskými volbami), že sice s těžkým srdcem, ale pro Kerryho. Abychom napsali, že sice s těžkým srdcem, ale pro ODS, a tím jsme to dali najevo. Většina kolegů ale měla jiný názor, tak jsme to ještě letos neudělali. Stále si myslím, že noviny mají být v komentářích a redakčních postojích úplně čitelné a ve zpravodajství mají být úplně spravedlivé. Vím ale také, že se to nikdy nemůže úplně podařit.

Diskuse

Jan Punčochář: Rád bych otevřel téma, kterému jste se trochu vyhnul, a to jsou plody investigace založené na indiskrecích. Jak zajistit, aby médium – byť nechtěně a v dobré víře, že sleduje zajímavou stopu – nevstoupilo do služeb nějaké zájmové skupiny. Michal Petrov říkal, že intuitivně by Kubiceho zprávu nedal. Používáte vedle jakési elementární intuice také nějaké zavedené redakční mechanismy? Ptáte se, komu je ku prospěchu, že se teď v tuto chvíli dozvídáme tuto věc?

Martin Komárek: Sejde se skupina lidí, zejména celé vedení redakce a reportérské oddělení a probírá se to do sebemenších detailů. Komu informace prospívá, proč nám ji dal, co s tím můžeme udělat, jak ji můžeme sami posunout, jak ji můžeme co nejlépe ověřit. To se všechno udělá. Pak se věc napíše a nad napsaným textem zase sedí zmíněná skupina a přemýšlí, zda to nemá nějaké špatné konotace, zda nám materiál nebyl podstrčen, zda to třeba celé není hloupost. Občas se dokonce stane, že takovou hloupost zveřejníme. To je podle mě případ článku o paní Paroubkové. Prostě to nebyla úplně irelevantní věc, ale v novinách měla zbytečně větší místo, než jaké si zasloužila. Ale jsou věci, které proniknou indiskrecí, vypadají jako hloupost, jsou zdánlivě šílené, ale ve skutečností je to politická bomba jako bylo třeba Krausovo kakao. To je něco, čehož dosah stále ještě neznáme. V našich poměrech to totiž většinou chodí tak, že když politik odstoupí, už se nic neděje. Nevím, zda se o něj v tu chvíli přestane zajímat policie. Jako obecný lid ale předpokládám, že ano. Pan Kraus a pan Gross vyřešili své problémy tím, že odstoupili. Což je zvláštní. Možná je to tak v pořádku. Ale jak říkám, existuje jediná věc, jak předejít tomu, že zveřejníme hloupost, a to je jako v jakékoli jiné práci. Maximálně dobře o problému přemýšlet. Na tom je myslím založena důvěryhodnost a profesionalita každého týmu, na ničem jiném.


předchozí příspěvek
 

© 2008 Syndikát novinářů České republiky | Běží na: redakcnisystemy.cz