Syndikát novinářů České republiky

Role komentátora před volbami

Alexandr Mitrofanov (komentátor Práva)

Já jsem v trochu jiné pozici než ostatní kolegové z médií, protože jako jediný pozvaný nepatřím do managementu. Tím pádem vůbec nemám povoir ohodnotit médium, ve kterém pracuji. I proto, že se na rozhodování toho média nijak nepodílím. Podílím se na jeho práci tím, že píšu své komentáře. Chtěl bych ale říci pár poznámek za novináře jednotlivce. Řekl bych, že novináře nemůže dělat normální člověk. To je možná slovo do pranice a záleží na definici. Příbuzenstvo mé první ženy, což asi byli normální lidé, si myslelo, že novináři jsou pánové a dámy nebo slečny, kteří vlastně nic jiného nedělají, než navštěvují tiskové konference a recepce a tam dostanou kafe zadarmo. To je také definice práce novináře a myslím si, že existuje dost rozšířeně v obci našich čtenářů, posluchačů a diváků. My jsme tu ale na profesionální půdě a víme, o čem mluvíme, když mluvíme o práci novináře.

Proč to nemůže dělat normální člověk? Protože to má samé nevýhody. My jsme někde mezi politiky a těmi normálními lidmi. Já je v žádném případě nechci podceňovat, protože to jsou naši chlebodárci a pracujeme pro ně, ne pro sebe, abychom hýčkali své ego (i když tomu se samozřejmě také nevyhneme). Politik má odpovědnost, rozhodně větší než novinář. Ale má k tomu moc. Obyčejný člověk má sice odpovědnost v rámci svého života, ale ta se nedá srovnat s tou, kterou má politik. Má možná také moc v rámci své profese nebo v rámci toho, co dělá, nebo minimálně doma nad svým psem. Novinář, a teď to berte jako polemický příspěvek, má odpovědnost mnohem větší, než má obyčejný člověk, nemá tu moc co politik a občas ho neposlouchá ani vlastní počítač.

Běžný konzument našich zpráv, komentářů a reportáží je člověk, který je zpravidla v zajetí větších či menších iluzí o životě. O tom, jak to běží v politice, jaká jsou rozhodnutí, jací jsou jeho volení zástupci a komu má věřit. Politik zpravidla nevěří nikomu, možná sám sobě (občas, když má dobrou chvilku). Zase ale ví, jaký má cíl a čeho chce dosáhnout. Dosáhne-li toho, tak má na nějakou chvilku určitou moc, která je často v těch nejvyšších funkcích dosti hmatatelná. Těmto lidem to vyhovuje a stačí k tomu, aby byli šťastní a naplnění aspoň ty čtyři roky.

Novinář žádnou moc nemá. Novinář se vlastně ani nemůže příliš radovat z výsledků své práce, protože jsou efemérní. Slovo v éteru zmizí okamžitě poté, co bylo vyřčeno nebo odvysíláno. A o novinách víme, že se dost často používají, řekněme, na hospodářské účely. A není to moc dobré pro toho, kdo je tam natištěn a má tam svou fotografii.

Proč tedy vlastně děláme tu práci a profesi, když je to samá nevýhoda a samé mínus? My, kteří jsme pak dost často poznamenáni ve svém rodinném životě, tempem a zvláštnostmi své práce, a nejsme poznamenáni dobře? My, kteří jsme s přibývajícím věkem poznamenáni i zdravotně tím, že jsme ve stresu a v trvalém boji s politiky i se čtenáři, diváky a posluchači? To jsme my, kteří jsme při vší své nedokonalosti jakýmsi fermentem společnosti. Něčím, co nedovoluje, aby politici i lidi úplně zvlčili. Není to tím, že jsme andělé nebo že jsme nadání jakýmsi posláním od nejvyšší bytosti – cituji-li jednoho politika – ale je to asi tím, že jsme postaveni do takové situace, že za dobrého nastavení mantinelů ani nemůžeme jinak.

V této mé obecné úvaze se chci postupně dostat k tomu, co tu už zaznělo. Nechci rozebírat konkrétní kauzy, ale jde mi o to, jak jsou ty mantinely konkrétně nastaveny. Už léta mi jde o věc, která se může lidem mimo tuto profesi nezdát příliš důležitá. A to je vymezení role novináře ve vztazích s politickou sférou. Já vím, že existuje, vždycky existovala a bude existovat zvláště u mladších kolegů tendence najít tu správnou parketu. Najít tu správnou ideologii, to správné souznění nějakého politika nebo politické strany s tím, co já si myslím, co je blízké mému naturelu, mému chápání světa. Což není nic špatného.

Ale dalším krokem často bývá svaté nadšení nikoli pro postoj, nikoli pro stanovisko, nikoli pro možnost říci svůj názor, ale svaté nadšení pro ideu, která se pohříchu dost často kombinuje se svatým nadšením pro určitou politickou stranu. U nás to bylo dost silné počátkem devadesátých let a řekl bych, že jsou stále ještě patrná rezidua. Je vidět přetrvávající krédo (a tady formuluji něco, co mně osobně není zrovna blízké), že novinář je člověk, který je tady povolán soudit jako soudce, žalovat jako prokurátor a ještě navíc vynášet svůj jediný správný soud, že ten či onen je hajzl a je třeba ho zničit. Pokud možno za přispění všech možností, které média mají. A ten druhý ne že hajzl není, ale – jak říkal nějaký americký politik o bývalém nikaragujském diktátorovi Somozovi – je to čubčí syn, ale je to náš čubčí syn. Takže ten náš čubčí syn, to bude dobrý člověk, a ten druhý čubčí syn, to bude hajzlík. Toto je mi z duše odporné. Neříkám, že to v naší novinařině existuje v krystalické podobě, ale náznaků, že to existuje, je tady dost.

Teď se chci dostat k tomu, o čem se tu hovořilo v souvislosti s předvolební činností médií. Nikdo nejsme dokonalý, žádné médium není dokonalé a nikdy nebude. Jsou tady politické tlaky, samozřejmě že jsou. A bylo by docela divné, kdyby nebyly. Jak se projevují, osobně nevím, protože jsem byl před volbami pro tehdejšího premiéra a předsedu ČSSD Jiřího Paroubka velmi nežádoucí persóna. Byl jsem jím označen jako bývalý člen komunistické strany. Kdybych byl, tak se za to nestydím, ale já jsem nikdy nebyl. Jsou to věci, které šly naštěstí mimo mě. Ale mohu říci, že jsem vděčen vedení své redakce, že jsem psal stále tak, jak jsem psal, a nikdo mi v tom žádné překážky nečinil. Nicméně vím o tom, že po celou dobu existuje neustálý tlak. Existuje tak, že na médium, které slouží v tom spektru určité části publika, vyvíjí tlak strana, která si osobuje právo mluvit za tuto část publika a obráceně. Na média středolevá bude tlačit ČSSD, na středopravá ODS. Neříkejte mi, že to tak není, protože to tak je.

Jak se máme my novináři zachovat v takové situaci? Nečekejte ode mě žádný recept pro každodenní chvíle. O tom rozhoduje management a já jsem toho byl naštěstí ušetřen. Možná jsem paranoidní, ale dobře vím, jak politici uvažují. A to politici z každé strany politického spektra. Pro mě je politik apriori nedůvěryhodná osoba. Politik je člověk, který je pravidly politiky tlačen k tomu, aby s námi novináři (a naším prostřednictvím s veřejností) neustále manipuloval. Naší prací pak je odhadnout – a to je to nejsložitější –, nakolik je ta manipulace bezostyšná a nakolik lživá. Nakolik si uvědomujeme, že s námi chce manipulovat, a za jakých podmínek a za jakého vlastního komentářového doprovodu jsme ochotni lidem umožnit, aby se dozvěděli něco, co nám ten politik nebo jiná vlivová osoba cpe.

To byl asi i případ Kubiceho zprávy. Já osobně bych byl v téhle situaci strašně obezřetný, protože je to zjevná manipulace s médii. Je to zjevné naplánované opatření, kdy se to musí dostat na veřejnost. Mě osobně nešokovalo ani to, že to všechno bylo zveřejněno. Nebudu ani kritizovat, že to Radiožurnál zveřejnil, protože je to věc, která nakonec byla venku. Komentáře k tomu byly také a je na lidech, aby to posoudili. Jenomže to, kteří tyto materiály uvolňují, oprávněně předpokládají, že si z toho lidé vezmou jen to, co chtějí vidět. Netýká se to jenom tak vyhraněných a komplikovaných textů, jako byla Kubiceho zpráva. Týká se to každého komentáře a dokonce každé zprávy, kterou vydáme. Najednou zjišťujeme, že spousta lidí to čte nejenom jinak, než jak jsme to mysleli, ale že oni to vidí v jakémsi naprosto pokřiveném zrcadle a vyvozují z toho naprosto jiné důsledky.

Znamená to zveřejňovat tyto věci s vědomím, že je s námi manipulováno, a hledat nějakou možnost, jak tento úder zmírnit, ztlumit a možná trochu neutralizovat tím, že pro ty, kdo nás budou chtít slyšet, popíšeme, co si o tom myslíme a jaké to je. Na mě největší dojem neudělalo to, co v té zprávě bylo, ale to, že v našich supertajných službách a superelitních strukturách pracují lidé naprosto negramotní. Jestliže nás takhle mají v šachu, tak z toho nejsem šťastný. Lidé, kteří dokáží na základě negramotně a trapně napsaných drbů vyvozovat věci, které pak ovlivňují chod tohoto státu. Pokud jde o Kubiceho zprávu, což je součást naší dnešní agendy, budiž. Myslím si, že její zveřejnění nakonec nebyla žádná katastrofa.


předchozí příspěvek
l následující příspěvek
 

© 2008 Syndikát novinářů České republiky | Běží na: redakcnisystemy.cz