Syndikát novinářů České republiky

Reflexe žurnalistické práce Radiožurnálu

Jan Pokorný (šéfredaktor ČRo 1 – Radiožurnálu)

Chcete rovnou tu Kubiceho zprávu, nebo mám říkat něco nezáživného, jak jsme přistupovali k volebnímu vysílání Radiožurnálu? My jsme byli nezávislí, nezaujatí, nestranní a k tomu ještě spravedliví. Já jsem přesvědčen, že Radiožurnál má zažráno takřka ve zdech (a nejenom dva měsíce před volbami, kdy oprašujeme etické kodexy a volební pravidla), že naše zásady jsou objektivita, nestrannost a vyváženost či spravedlnost. Vysíláme ale 24 hodin denně a prostor pro nějakou chybičku se vždycky najde. Budu rád, když naše dnešní setkání – a sobecky řeknu i vzhledem k Radiožurnálu – přinese opravdovou reflexi, že si třeba řekneme, co jsme udělali opravdu špatně.

My jsme před volbami počkali, až bude schválen seznam kandidujících politických stran a hnutí a z nich jsme sestavili seriál diskusních pořadů Radiofórum. Aby ta beseda byla přehledná a aby byla strukturovatelná, tak jsme vždy zvali zástupce tří stran. Témata určujeme podle průzkumů veřejného mínění, jde přibližně o prvních deset oblastí, které lidi nejvíc zajímají. Hosty losujeme. Tomu samozřejmě věřit můžete nebo nemusíte, ale my je opravdu losujeme. Občas pak dochází k takovým pitoreskním sestavám, že tam jsou zástupci tří naprosto marginálních stran. Neříkám, že taková diskuse nepostrádá půvabů. To je jedna rovina.

Ve druhé rovině u těch Radiofór rovněž na základě průzkumu veřejného mínění zjistíme, kolik politických stran má reálnou šanci překonat pětiprocentní hranici a dostat se do sněmovny. Ve formátech typu dva na jednoho (což jsou naše pondělní Radiofóra, která dělám s komentátorem Petrem Nováčkem) si zveme předsedy těchto politických stran, a to odzadu – strana, která má nejvyšší preference, jde na řadu první a papírově nejslabší končí nejblíže ke dnu voleb.

Souběžně s tím jdou seriály pětiminutových rozhovorů se všemi předsedkyněmi a předsedy politických stran. Všichni dostávají stejné otázky a pořady se předtáčí, aby se na ně nikdo nemohl připravit. K této ryze politické rovině našeho vysílání jsme letos přidali ještě nezávislou, odbornou rovinou. Po dobu dvou měsíců jsme každé pondělí večer od 22 do 23 hodin přinášeli analýzy a komentáře – ovšem už nikoli za účasti politiků, ale za účasti analytiků, politologů a ekonomů, prostě lidí, kteří jsou schopni na tato témata věcně diskutovat.

Tohle vše vždycky skončí dva dny před volbami a po nich vysíláme tzv. volební studio, kde sedíme s kolegou Petrem Nováčkem a průběžně si zveme politology a komentátory z jiných médií, aby Nováčkovy rychlé analýzy a syntézy osvěžili jiným pohledem. Den po volbách se snažíme udělat besedu s „áčkovými“ politiky a s nimi moudře pohovoříme. Pro nás tím obvykle volby končí, pokud ten výsledek není sto na sto. Takže bych trochu relativizoval slova pana předsedy Jelínka, že tu teď reflektujeme naši práci v době, kdy vášně utichly. Ony totiž vůbec neutichly a kdoví, jestli někdy utichnou. Pro sebe bych tu hlavní reflexi viděl ve zjištění a poučení, že my novináři nesmíme vášním politiků nikdy podlehnout a musíme svoji vášnivost uplatňovat na jiných platformách, než jsou naše média.

Mně je toho pana podplukovníka Kubiceho trochu líto. Osobně ho neznám, ale jeho jméno už jsem slyšel tolikrát, že bych ho rád poznal. Ale on prý nikam nechodí. Jen bych mu chtěl koupit kafe nebo mu říct, promiňte nám to, nic si z toho nedělejte, nebo tak něco. Ale já ho opravdu neznám a třeba ho ani nikdy nepoznám. My jsme v pondělí před volbami zveřejnili na webových stránkách Radiožurnálu fragmenty z tak zvané Kubiceho zprávy. To je fakt. Potom to začalo žít svým vlastním mediálně-politickým životem, interpretací a dezinterpretací. Při této příležitosti bych rád poprvé veřejně popsal sled událostí a úvah, které nás k tomuto kroku vedly.

V televizních diskusích se objevují odkazy na jakási zjištění, že někdo politicky zasahuje do práce policie a že politika prorůstá do organizovaného zločinu. Vyjadřují se k tomu respektovaní relevantní politici včetně předsedů dvou nejsilnějších politických stran. Blíží se pondělní zasedání sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost. Mimořádné zasedání, které se má zabývat analýzou práce Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Jednak v kauze Biolíh a jednak má ta zpráva také přinést důkazy, které by svědčily ve prospěch teze, že politika prorůstá do organizovaného zločinu. Tehdejší předseda vlády Jiří Paroubek říká, že chce aby se toto zasedání vysílalo přímým přenosem. Jeho oponent, nynější premiér Mirek Topolánek říká, že to nejde, protože se tam bude projednávat zpráva v režimu důvěrné nebo v režimu utajení. V agentuře se objevují výroky pana plukovníka Kubiceho, my na ten branně-bezpečnostní výbor posíláme našeho investigativního žurnalistu, aby se tam pokusil zjistit něco jiného, než co se říká v otevřených zdrojích. On náhle přibíhá do rádia a přináší fragmenty Kubiceho zprávy. Seznamuje s tím vedoucí domácí redakce, ta s tím seznamuje mě, já to říkám řediteli stanice, ten to říká programovému řediteli… Dotyčný mě seznámil s tím, od koho tu zprávu dostal. Neposkytnu žádné vodítko, mohu jen říct, že jsem s tím zdrojem obeznámen a je to důvěryhodná osoba. Nakonec jsem seděl já, Hana Hikelová (vedoucí domácí redakce), Miroslav Konvalina (ředitel ČRo 1 – Radiožurnál), Jaromír Ostrý (programový ředitel) a Václav Kasík (generální ředitel) a řekli jsme si, ano, zveřejníme to.

Četli jsme tu zprávu a říkali si, co s ní udělat. Máme v ruce materiál, který leckteré indicie potvrzuje, občas je tou divnou policejní hantýrkou něco naznačeno. Nakonec jsem navrhl, abychom to dali na naše internetové stránky, protože rozhlas není médium, které by dokázalo věrohodně přetlumočit několik desítek stran tak, aby to bylo poslouchatelné. Tak jsme je dali na náš web s odkazem ve vysílání, že probíhá tohle a tohle jednání, názory na to jsou takové a takové, relevantní názory obou stran se objevily v našem vysílání – a udělej si posluchači obrázek sám, podívej se na náš web a zjistíš, jak ta zpráva vlastně vypadá a o čem že je ten politický spor. To, co chtěl Jiří Paroubek udělat přímým přenosem, jsme částečně udělali na internetu. Když jsme tuto zprávu dostali do ruky, tak na ní opravdu nebylo žádné razítko, že je to ve stupni utajení. Kvůli ochraně osobních údajů jsme ale nejprve vymazali všechna osobní data, jako jsou identifikační čísla policistů, rodná čísla, čísla mobilů. A pak jsme to zveřejnili na webu, který bohužel vzápětí spadl.

To je časový sled úkonů a událostí, které nás k tomu vedly. Rozhodli jsme se tak s vědomím, že ta zpráva byla projednávána v utajené části zasedání branně-bezpečnostního výboru a že z toho pro Český rozhlas eventuálně mohou plynout nějaké trestně-právní důsledky. Toho všeho jsme si byli vědomi, ale přesto jsme tak rozhodli a já ani po několika měsících z toho rozhodnutí neslevím. Z hlediska žurnalistiky jsme podle mého názoru udělali dobře.

Diskuse

Jan Punčochář: Dal by se veřejný zájem nějak specifikovat?

Jan Pokorný: Když se politické subjekty o něco přou a posluchač nemá před očima předmět toho sporu – to jsme si pojmenovali veřejným zájmem. Že je v zájmu veřejnosti, aby mohla výroky jedné či druhé strany konfrontovat s tou materií. Je nutno podotknout, že jsme materiály nedostali od někoho, kdo by k našemu redaktorovi přistoupil v umolousaném baloňáku a z ušmudlané tašky vytáhl nějaké listiny z pochybného zdroje. Tohle byla oficiální zpráva oficiálního útvaru Policie České republiky a my jsme ji dostali od člověka, který také není virtuální. Samozřejmě kdyby náš redaktor přišel a s planoucím zrakem mi tvrdil, že se dostal k něčemu takovému, ale že neřekne, od koho to má, tak to na web nedáme ani náhodou. Já ten zdroj znám a jsem si jistý, že jsme se nestali obětí manipulace ani ze strany ODS, ani ze strany ČSSD.

Jan Punčochář: Rád bych se ještě zeptal na zveřejňování volebních preferencí. Jedna z tezí totiž říká, že preference zpětně ovlivňují voliče. Že třeba volební úspěch Strany zelených je částečně daný tím, že v určitou chvíli překonali tříprocentní hranici a začalo se o nich mluvit.

Jan Pokorný: Letos jsme použili tři vlny výzkumů, které pro nás provedla agentura SC&C. Na otázky vždy odpovídal identický vzorek respondentů. Výsledky průzkumu jsme potom i s vysvětlením, s dodatky o možné velikosti odchylky a s erudovaným komentářem vysílali v různých pořadech Radiožurnálu. Třetí vlna průzkumu proběhla až po volbách a měla konfrontovat dva výzkumy předvolební. K tomuto modelu jsme sáhli také proto, že víme, jak snadno jsou zejména ze strany politiků relativizovatelné výsledky průzkumů veřejného mínění. Proto jsme to chtěli mít co nejvíc pod palcem, včetně dramaturgie otázek a agendy, na kterou se budeme ptát.

Markéta Škodová: Říkal jste, že vaši hosté diskutovali nad deseti tématy, která veřejnost nejvíce zajímají. Mohl byste upřesnit zdroj, ze kterého jste tato témata získali? Protože právě tematizace veřejného prostoru patří mezi naše výzkumné záměry.

Jan Pokorný: Je to průřez průzkumy veřejného mínění. Nikoli aktuálními, ale v nějakých dlouhodobých řadách. Sledují, která tematika lidi nejvíc trápí. Vychází z toho, že lidi nejvíc trápí zdravotnictví, bezpečnost, kriminalita, korupce. To jsem myslel těmi tématy, která jsme reprodukovali v diskusích.


předchozí příspěvek l následující příspěvek
 

© 2008 Syndikát novinářů České republiky | Běží na: redakcnisystemy.cz