Syndikát novinářů České republiky

Jazyková analýza komunikace před volbami

prof. Jiří Kraus (FSV UK)

Přicházím s tématem, které je poněkud vzdáleno aktuálnosti předvolební, volební a povolební situace. O jazyce se totiž mluví mezi novináři i ve veřejnosti a myslím, že asi tak posledních 2000 let v Evropě převládá názor, že jazyk je manipulativní a že jazyk je neustále horší a že za našeho mlada to bylo daleko lepší.

Přeci jen bychom se myslím nad jazykem médií mohli zamyslet aspoň z toho důvodu, že asi tak do roku 1935 se všechny slovníky a mluvnice zpracovávaly na základě literárního jazyka, umělecké literatury. A za posledních 60, 70 let se najednou reprezentantem jazykové kultury a spisovného jazyka stal jazyk médií. Myslím tím jazykové kultury nejenom v tom smyslu pozitivním, ale i ve smyslu negativním. Když jste se dříve zeptali v jazykové poradně, co je správě, tak nahlíželi do slovníků a do mluvnic. V současné době nahlížejí do Českého národního korpusu, který zpracovává asi tak 100 milionů slov (většinou z médií). Neodpovědí vám, co je dobře a co je správě, ale odpovědí vám, že v 7000 případech to bylo tak a ve 4000 případech to bylo jinak. To znamená, že se jazyk chápe velice dynamicky, ve vývoji, a situace jako jsou třeba volby a příslušný způsob komunikace se v tom jazyce velice silně odrážejí.

Na jazyk se díváme z několika pohledů. Především mu chceme rozumět a k tomu nám slouží mluvnice a slovníky. Ale také ho hodnotíme, většinou na základě kritérií velice osobních, subjektivních, estetických. Kritérií, která nám byla vštěpena výchovou a která se v nás rozvíjejí vlivem prostředí, ve kterém žijeme. Zároveň také jazyk hodnotíme z hlediska toho, co nám vypovídá o světě. A protože víme, jak to v tom světě chodí, tak rozumíme nejenom tomu, co se nám přesně sděluje, ale i tomu, co se podrozumívá.

Dovolte jeden příklad. Na lodi se objevil u kormidla opilý kormidelník a kapitán napsal do lodního deníku: „Dnešního dne byl kormidelník opilý.“ Druhý den přichází k lodnímu deníku a tam vidí nápis: „Dnes byl kapitán střízlivý.“ Jestliže porovnáme tyto dvě výpovědi, tak se zdá, že kapitán v nich dopadá daleko hůř než kormidelník, a to proto, že my víme o světě, který je nám prostřednictvím jazyka zprostředkován a jehož pomocí se s ním seznamujeme.

Rád bych vám přečetl krátký úryvek z denního tisku a zamyslel se nejenom nad tím, co ten úryvek říká, ale také nad tím, jaké implicitní výroky jsou v něm obsaženy, co je tím jazykem podrozumíváno:

  1. „Pan předseda Filip je profesionál a myslím, že si rozumíme.“ Tam je jasně řečeno, že já jsem profesionál a tudíž jsme si blízcí.
  2. „Bohužel, jak jsem se přesvědčil v posledních dnech, pan předseda Filip není typickým vzorkem komunistického funkcionáře.“ Z toho vyplývá, že já si s ním rozumím osobně, ale s ostatními funkcionáři, kteří jsou pro tu stranu typičtí, si rozumím méně. Zároveň je v tom obsažena jistá naděje, že všichni budou tak jako on, všichni budou také profesionálové jako my dva.
  3. „Jestli má někdo možnost definitivně pomoci KSČM z politického ghetta, tak je to sociální demokracie.“ Dozvídáme se z toho, že komunistická strana je v politickém ghettu. Tady jde o případ tak zvané presupozice. Když třeba řeknu, že Jana přestala kouřit, tak je v tom jasně presuponováno, že kouřila. Platí to i tehdy, jestliže nekouřila.
  4. „V tomto smyslu říkám, že komunistická strana na sobě bude muset dost zapracovat.“ Zapracovat v tom smyslu, aby celá strana zastávala to profesionální stanovisko. Jestliže se ale podíváme do slovníku, tak zjistíme, že slovo profesionál má v tomto významu také smysl pragmatik. Profesionál je ten, kdo okamžitou situaci dovede vyhodnotit a v současné době podle ní jedná.
  5. „Pro takovou etapu vývoje komunistické strany, a já věřím, že ta strana se bude v krátké době jmenovat jinak, je pan předseda Filip ideální osobnost.“ Presupozice je jasná. Až tato etapa skončí, tak bude muset nastoupit někdo jiný, patrně jiný profesionál.

Z příkladu vyplývá, že v jazyce máme mnoho prostoru pro to, co se neříká. Neříká se to právě proto, že všichni víme, jak to ve světě a mezi námi chodí. Jinými slovy, jazyk se neobrací pouze k nějakým cizincům, kteří by si vyhledávali ve slovníku cizí významy, ale je zasazen do určitého prostředí.

Jestliže bychom takto přistupovali ke každému textu, dojdeme k jasnému závěru. Všichni sice víme, jak to ve světě chodí, ale každý ví jen to, jak to chodí v jeho světě. Vidíme, že rozdílná interpretace, rozdíl mezi záměrem mluvčího a interpretací posluchače, je velice zásadní. Asi bychom se nad tím neměli podivovat. Já si myslím, že v každém textu je skryto velice mnoho jazykových kategorií, které ukazují k implicitnosti. Patří sem modalizátory, jako je například „údajně“, „možná“, „prý“. V textu jsou velice nenápadně zakódovány určité osobní postoje, ale my z jeho dikce celkem jasně poznáme, kdo to píše a co si myslí, i když je ten text zdánlivě velice objektivní.

Vedle modalizátorů jsou v textech skryty kategorie, které nazýváme shiftery. To jsou výrazy, které nás přivádějí k možnému posunu. Já – my. Kdo to je „já“? A kdo je to „my“? Všimněte si, jak u některých politiků se právě to „já“ ztotožňuje s jeho kolegy, s myšlením jeho kolegů. Výrazy jako „dříve“ – „nyní“, „já“ – „my“ – „oni“ se velice silně proměňují.

Mluvil jsem o tom, že jazyk vnímáme nejenom z hlediska toho, co označuje, ale také z hlediska toho, jak je měřítkem naší kultury. Jazyk je pro nás pro Čechy vždycky určitou hodnotou. Využívám této příležitosti, abych upozornil na podezřelé aktivity, které tuto hodnotu zdánlivě chrání. Myslím tím všechny diskuse kolem jazykového zákona, případně novely mediálního zákona, která chce nějakým způsobem tuto hodnotu – a tady mi dovolte modalizátor – údajně chránit. Co to znamená posuzovat jazyk podle správnosti, případně přikázat médiím, aby se vyjadřovala pouze spisovně nebo pouze v rámci norem? Podle mě to znamená vnější zásah do svobody médií. Média sama musí posoudit, jaký jazyk jim získává publikum, jaký jazyk užívat. A jestliže ten jazyk není podle některých oficiálních měřítek vhodný, to už je zcela jiná situace.

V současné době se po celém světě diskutuje o jazykových zákonech. Tuto problematiku přinesly země Třetího světa, ale přinesly ji také biglosní země, které se osvobozují či osamostatňují, jako jsou pobaltské republiky nebo Slovensko. U nich to znamená důraz na záchranu vlastního jazyka. Tato snaha je velice podezřelá a vždycky zavání něčím, co bychom mohli definovat jako cizí zásah do svobody vyjadřování, vytváření jakýchsi komisí, které by posuzovaly, co je správně a co je nesprávně. V oblasti jazyka, kde odmítáme rozlišování správného a nesprávného a spíše se přimlouváme za posuzování toho, co je vhodné, přijatelné a patřičné, by se takový jazykový zákon rozhodně míjel účinkem.

Asi víte, že narážím na nedávný návrh poslankyně Ivany Levé novelizovat mediální zákon. Ale musím říct, že takové snahy jsou v Evropě dosti obvyklé, a novináři se vždycky důsledně snaží z těchto tlaků vymanit. Jsem rád, že jak náš parlament, tak novinářská veřejnost tyto zásahy ovlivnila, protože k tomu, aby byl jazyk kultivovaný a patřičný, rozhodně nepomůže žádný zákon, ale prostředí, ve kterém by média, která se nevyjadřují patřičným způsobem, sama pocítila, že tím ztrácejí možnost komunikace se svým auditoriem.

Možná si vzpomínáte na různá mezinárodní hodnocení našich studentů. Vždycky zjistíme, že naši studenti jsou dobří na matematiku a fyziku, ale že neumějí číst, že neumějí rozumět. Já se k tomu hlásím, protože jsem většinou nikdy neporozuměl žádnému návodu tak, abych něco sestavil, popřípadě abych s tím vhodně zacházel. Ale zdá se, že i umění číst média patří k těm, která si musíme osvojovat. Skončím proto tím, že se přimlouvám za mediální výchovu ve škole a za to, aby se děti neučily číst jenom Vrchlického a Seiferta, ale také aby si všímaly jazyka médií, který nás od rána obklopuje.

Diskuse

Iva Šuláková: Ráda bych navázala na to, co jste říkal na konci svého projevu. Umění číst média je skutečně od letošního roku zavedeno do osnov základních a středních škol. Já se ale pozastavuji nad tím, kdo děti učí číst média. Jsou to ti kantoři, kteří na školách jsou, a já o spoustě z nich vím, že jejich hlavním médiem, které čtou, je pouze bulvární deník.

Jiří Kraus: Já tím žiji, protože jako člen redakce časopisu „Český jazyk a literatura ve škole“ jsem nedávno dostal instrukci, že naše příspěvky mají být tak dlouhé, aby se daly přečíst v metru. Reagoval jsem na to tím, že je to úplně zbytečné, protože učitelky v metru čtou Blesk. Vaše otázka má velice vážnou část, kdo by předmět měl učit. Zatím se diskutuje, zda to má být zvláštní předmět. Pro samostatný předmět bych asi nebyl. Nebo zda to má být součást občanské výuky nebo češtiny. Ale především to chce připravené učitele a to není jednoduché.


předchozí příspěvek l následující příspěvek
 

© 2008 Syndikát novinářů České republiky | Běží na: redakcnisystemy.cz