Syndikát novinářů České republiky

Jak česká veřejnost reflektuje práci novinářů

Markéta Škodová (SOÚ AV ČR)

Chci tu prezentovat závěry z výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění, čili suchá data a čísla. Z probíhající debaty jsem ale pochopila, že by nebylo od věci najít nějaký společný bod, ve kterém bychom se my z univerzitní půdy mohli potkat s lidmi z praxe. Právě předvolební situace nám pro to nabízí nebývalý prostor. Jako veliký problém můžeme v předvolebním čase vnímat práci novinářů zejména se závěry sociologických výzkumů a mnohokrát zmiňovaných výzkumů veřejného mínění. V Sociologickém ústavu jsme na toto téma dělali několik seminářů a naše zkušenost je dlouhodobě špatná. Právě interpretace výzkumů veřejného mínění před volbami je problematická, nebo alespoň do této doby byla.

K tématu nastolování agendy. Nevím, zda má cenu se nějak obšírně vyjadřovat, protože na teorii tady není čas ani místo. Pokud by to někoho zajímalo, pak v CVVM už asi dva a půl roku klademe otázku, jakým způsobem veřejnost tematizuje veřejný prostor. Výsledky, které máme k dispozici, se blíží tomu, co tu říkal pan Pokorný. Pokládáme lidem otevřenou otázku, jaké tři události z poslední doby považují za nejdůležitější. Teoretický koncept nastolování agendy pracuje s agendou mediální (jaká témata nastolují média) a s agendou politickou (jaká témata nastolují politici). Ale to by bylo na samostatnou konferenci.

Upřímně jsem se tu vyděsila, že by měli agendu českých médií nastolovat politici. Nicméně to chápu a potvrzují to i četná empirická šetření (zatím se ale u nás prováděla jen pro potřeby diplomových a disertačních prací, rozsáhlý průzkum na toto téma chybí). Když si člověk porovná avíza z ČTK s obsahy médií veřejné služby nebo komerčních deníků, zjistí, že drtivá většina příspěvků reagovala na pozvání politiků na tiskovou konferenci. Novináři nebo majitelé by mohli namítnout, že jsou limitování penězi, prostředky, časem, ale to už závisí na odpovědnosti každého novináře.

Abych ale zástupce médií něčím potěšila a nebyla jenom kritická. Pro svůj dnešní příspěvek jsem vybrala téma důvěry ve sdělovací prostředky, jak ji zjišťujeme v CVVM (a dříve ještě v IVVM) od února 1995. Přinesla jsem si také několik tabulek a grafů. Důvěryhodnost je pro média jako sociální instituce usilující o pozici autority ve veřejném životě klíčovým ukazatelem této autority. Jak jsem řekla, důvěra ve sdělovací prostředky byla v našich výzkumech sledována od února 1995 do března 2003, od října 2002 začala být důvěra zjišťována odděleně pro televizi a noviny a v červnu 2005 jsme do výzkumu zařadili také rádia.

Ve vývoji důvěry v média jsme zaznamenali dva zásadní výkyvy. Z počáteční vysoké hodnoty 72 procent důvěřujících v únoru 1995 došlo do února 1996 k sestupu na 63 procent. V dalším období se důvěra pohybovala s menšími odchylkami kolem hranice 66 procent. Ke druhému významného poklesu došlo během krátkého úseku od října 2001 do února 2002. Důvěra tehdy spadla opět z vysoké hodnoty 71 procent až na historické minimum 56 procent lidí. Zpětně stěží zjistíme, co bylo příčinou těchto propadů. V případě toho druhého ale můžeme nabídnout tezi, že veřejnost ztratila důvěru ve sdělovací prostředky kvůli sporu okolo televize Nova, který měl za následek arbitráž mezi nizozemskou CME a Českou republikou. Rozhodnutí, že za finanční ztráty společnosti CME je odpovědná Česká republika, bylo totiž učiněno v září 2001, tedy těsně předtím, než důvěra ve sdělovací prostředky poklesla. Další souvislost poklesu důvěry můžeme hledat v krizi v České televizi a rozkolu mezi zaměstnanci a tehdejším novým ředitelem Jiřím Hodačem.

Když jsme v našich výzkumech média začali dělit na noviny a televizi, ukázalo se, že televize je pro respondenty dlouhodobě důvěryhodnější než noviny. Rozdíl se po sledované období pohyboval v rozmezí pět až osm procent. Jedním z mnoha důvodů může být žánrová variabilita novinových titulů od bulvárních tabloidů přes politicky angažované listy až po tzv. seriozní tisk. Na druhou stranu televize přes jisté rozdíly v programové skladbě konkrétních stanic může působit jako médium kompaktnějším dojmem.

Této hypotéze by nasvědčovaly i výsledky z dalších výzkumů CVVM, které v letech 2004 a 2005 zjišťovaly názory na pravdivost a úplnost informací poskytovaných vybranými médii. Dotázaní odlišili zpravodajství televize Nova a deníku Blesk. Zatímco však informace Televizních novin na Nově považuje v obou výzkumech za nepravdivé 12 procent dotázaných, informace Blesku označilo v roce 2004 za nepravdivé 28 procent respondentů a v roce 2005 dokonce 45 procent respondentů. Ve srovnání s ostatními položkami je to nebývale vysoká hodnota.

Dalším rozdílem mezi televizí a novinami jsou podle mého názoru také počty lidí, kteří dané médium sledují. Televizních diváků je mnohem více než čtenářů novin. V popularitě, záběru a politickém významu se v současnosti jiná média nemohou televizi rovnat. Může pak docházet k tomu, že lidé, kteří noviny nečtou, vypovídají spíše o tom, že jim nedůvěřují. Důvěru v televizi obecně mohou zvyšovat také specializované formáty publicistických pořadů, které nabízejí nejenom právní poradenství, ale také přímou angažovanost v řešení problémů konkrétních občanů. A potom pořady, které rozkrývají různé, například politické či korupční aféry. Celoplošné televizní stanice navíc věnují publicistice na rozdíl od deníků mnohem větší prostor.

Výzkumy ukázaly, že důvěra v média není závislá na základních socio-demografických charakteristikách. To znamená, že poměrné rozdělení důvěřujících a nedůvěřujících je obdobné ve všech vzdělanostních a věkových skupinách, neliší se ani podle subjektivně deklarované životní úrovně, ani podle pohlaví, regionu či velikosti místa bydliště.

Pokud porovnáme důvěru české veřejnosti médiím s deklarovanou důvěrou dalším institucím, tak se od roku 1995 až do současnosti udržuje kredit všech druhů medií na velmi vysoké úrovni. Ve srovnání s politickými institucemi vycházejí média v naprosté většině případů vítězně, což je jistě potěšující zpráva pro jejich zástupce. Jediným „konkurentem“ médií je prezident. Důvěra v další představitele moci výkonné, soudní i zákonodárné se po sledované období pohybuje často hluboko pod hranicí poloviny důvěřujících. Situace převažující důvěry v média není v evropském kontextu ojedinělá, v zemích západní Evropy nacházíme stejné rozdíly mezi důvěrou médiím a vládě.

Diskuse

Michal Petrov: Nedovedu si představit šéfredaktora, který by svým reportérům neříkal, že od nich chce vlastní agendu. Dělá to. Nějaký čas ji dokonce vymýšlí za ně, aby je navedl na správnou cestu. A když už je naprosto exploatován, začne za to třeba i rozdávat pokuty. Na každý pád to stejně skončí maximálně na hodnotě padesát na padesát pro plán ČTK a vlastní agendu. Ale zase, když třeba Vlastimil Tlustý řekne, že je odposlouchávaný, my mu nemůžeme říct, že se tomu nebudeme věnovat, protože je to agenda politika. Ale že za čtrnáct dnů mám na programu odposlechy a to bychom si o tom mohli promluvit. Takhle se zase nemůže žádný novinář zachovat, musí reagovat na to, co politici řeknou. A pokud to má nějakou společenskou relevanci, tak to i napsat nebo vysílat.


předchozí příspěvek l následující příspěvek
 

© 2008 Syndikát novinářů České republiky | Běží na: redakcnisystemy.cz