Syndikát novinářů České republiky

Mediálně psychologické působení volebních pravidel a volební výsledek

Josef Mlejnek jr. (FSV UK)

Námětem mého příspěvku je mediálně psychologické působení volebních pravidel a volební výsledek. Své vystoupení bych shrnul do tří příkladů, které jsou podle mého názoru pro letošní volby typické. První příklad se týká působení volební klauzule, druhý něčeho, co jsem pracovně nazval paradox informovanosti o dopadu volebních pravidel a třetí poznámka se týká mediálního bipartismu Paroubek-Topolánek.

Za prvé k té klauzuli. V letošních volbách začala pětiprocentní klauzule už v průběhu kampaně hrát velkou roli a hrála ji ve dvou konkrétních příkladech. První byl, když Strana zelených překonala pětiprocentní bariéru. Okamžitě se o ní začalo diskutovat, její předseda byl zván do diskusí. Druhý případ byl, když se spekulovalo, zda KDU-ČSL překoná nebo nepřekoná pětiprocentní klauzuli. Už jen z těchto dvou příkladů jednak vyplývá, že je pětiprocentní klauzule velmi podstatným prvkem volebního systému, a hlavně, že působí dlouhodobě.

Pětiprocentní klauzule začíná působit už v průběhu kampaně. Není to prvek volebního systému, který by se projevil až v den voleb, ale má psychologický efekt. Působí stále a jak se blíží datum voleb, tak se její působení začíná zhušťovat. Proto jsou nesmírně důležité průzkumy veřejného mínění a to, jak je média interpretují a jaký jim přikládají význam. Pokud se totiž o nějaké straně, která dosud pětiprocentní klauzuli překonávala, začne psát tak, že ji nemusí překonat, tak to může vést k tomu, že ji opravdu nepřekoná. A naopak.

Další nebezpečí spočívá v tom, že lze (a to se týká zejména nějakého nového subjektu) podpořit výši preferencí tím zveřejněním informace, že jí v průzkumech rostou preference. Představitelé takové strany začnou být zváni do médií a dojde k tomu, že se strana chytí mediálně a pak se její preference skutečně začnou usazovat na úrovni voličů. Podle mého názoru by média právě proto měla klást velký důraz na volební pravidla a na to, jak působí psychologicky působí na veřejnost. Určitou interpretací volebních pravidel a souvisejících výsledků průzkumů veřejného mínění totiž mohou výrazně spoluovlivnit výsledek voleb. Odpovědnost v nakládání s těmito údaji je velmi vysoká.

S volební klauzulí ale souvisí další záležitost, a to je paradox neinformovanosti. Týká se to opět Strany zelených. Přestože platí poměrný volební systém, získala tato strana v letošních volbách jenom šest mandátů. Poměrnému zastoupení by přitom odpovídal výsledek 12 – 13 mandátů. Nezískala je proto, že ve volebních obvodech platí určitý způsob přepočtu hlasů na mandáty a v konkrétních (malých) obvodech existují tzv. reálné volební prahy. Jsou vyšší než pětiprocentní klauzule, takže k zisku mandátu je tam třeba překonat sedm, deset i více procent. Vtip je v tom, že kdyby voliči Strany zelených o této zákonitosti věděli předem, tak by pro ni v menších obvodech vůbec nemuseli hlasovat, strana by pak celostátně nepřekonala pětiprocentní klauzuli a vůbec by se nedostala do parlamentu. To, že voliči neznají některé důsledky volebních pravidel (a neznají je proto, že jim o tom média neřeknou), může některé straně pomoci. Takže neplatí, že by stoprocentní informovanost měla vždycky stoprocentně pozitivní dopad na voliče a jejich chování.

Třetí poznámka se týká mediálního bipartismu. Letošní volby byly soubojem ODS a ČSSD a zejména soubojem Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka. V souvislosti s tím vyvstává otázka, nakolik to skutečně odráží sociálně politické zákonitosti, nějaký konflikt v české společnosti – a nakolik ve zvýraznění dvou hlavních stran a jejich lídrů hrála roli média. V letošních volbách také do té kampaně výrazně zasáhly marketingové agentury. To se týká zejména ČSSD. Bylo zřejmé, že ČSSD ve své kampani vsadila na to, že má silného lídra, zatímco za jednu z hlavních slabin ODS byl vytipován její nepříliš silný lídr Mirek Topolánek. Agentura pracující pro ČSSD je navíc americká a má zkušenosti zejména s kampaní ve Spojených státech. Částečná personifikace voleb tak mohla být způsobena už jenom tím, že oni jsou Američané, dělají kampaně v Americe a mají z této oblasti zkušenosti.

Vyprofilování volebního souboje do souboje dvou lídrů se samozřejmě projevilo zejména ve vysílání televizních stanic. Jiří Paroubek si zakládal na tom, že chodí do televizních diskusí. Vyzýval svého soupeře, aby tam chodil a pak ho zesměšňoval, že se tam bál chodit za ním. Jako by se celý volební souboj koncentroval do několika televizních duelů Paroubek-Topolánek, případně Paroubek a někteří jiní. Tato dualizace dosáhla rozměrů, který v předchozích volbách nebyl.

V tomto ohledu si politici a média vyšli vstříc. Podle mého názoru totiž médiím souboj dvou hlavních lídrů vyhovuje. Je to divácky nejpřitažlivější a každý ví, že diskuse deseti lídrů prostě nezíská takovou pozornost diváků a že je souboj dvou hlavních lídrů mediálně i divácky přitažlivější. Tyto skutečnosti mohou i v prostředí poměrného systému formovat volby do podoby, že nabývají jakýsi většinový charakter. Média mohou mít tak velký vliv, že politické soupeření probíhá spíše podle zákonitostí jiného volebního systému.

V takovém případě se samozřejmě stává významným faktorem i to, jak jsou televizní diskuse uspořádány. Jak často probíhají, jaká témata se v nich probírají a jaké je jejich celkové aranžmá. Pokud bych se zaměřil na poslední předvolební diskuse, tak podle mého názoru Mirek Topolánek a ODS zvítězili v diskusi na stanici Prima. Právě ta ale z duálního formátu vybočovala: strany v ní vystupovaly kolektivně a mohla se projevit síla týmové práce, pokud ji strana byla schopna předvést.

Mediální prezentace politiky a politické kampaně by se dala přirovnat k tenisovým soubojům o Davisův pohár. Tam platí pravidlo, že se vždy hraje na hřišti jednoho z týmů a domácí si vybírají i povrch. Když má domácí tým silné antukáře a soupeř spíše hráče, kteří slaví úspěchy na tvrdém povrchu, tak je takřka stoprocentně jisté, že se bude hrát na antuce a že ta antuka bude hodně měkká. Když si potom promítnu některé diskuse, tak je zřejmé, že určité povrchy „vyhovují“ více ČSSD a Jiřímu Paroubkovi a určité povrchy „vyhovovaly“ více ODS a Mirku Topolánkovi. Nechci nikoho obviňovat, že je za formáty televizních diskusí nějaká zákulisní manipulace, ale podle mého názoru tam ty tlaky samozřejmě jsou.

Roli mohou hrát jistě i jiné faktory. Každopádně ale pokud volební souboj v čím dál větší míře probíhá na úrovni televizních diskusí, začíná být nesmírně důležité i to, jaký konkrétní formát se pro debatu zvolí, jak to dlouho trvá, zda je více zaměřena na souboj lídrů nebo souboj kolektivů. A důležité je i to, jaká témata se zvolí a jakou agendu ten souboj má.

Diskuse

Tomáš Lebeda: Volební strategie je skutečně ovlivňována volebním systémem a má svůj technický a psychologický efekt. Psychologický efekt vyplývá s určitým zpožděním z technického a je to věc, na kterou si voliči musí přijít sami. Jestliže je technický efekt volebního systému takový, že v malých obvodech malá strana mandáty nezíská, tak není úlohou médií, aby toto nějakým způsobem drsně tlačila. Také je vidět, jak se od roku 1990 kontinuálně zmenšuje podíl propadlých hlasů. To je jeden z důkazů, že psychologický efekt opravdu funguje. U malých krajů skutečně může být přirozený práh vysoký, u Karlovarského kraje 16 procent, u Libereckého 10 procent. Ale my dopředu nevíme, kolik přesně to bude. Jako politolog jsem schopen velmi přesně spočítat interval, ale ten je strašně široký, osm až dvacet procent. Když ale tohle začnou sdělovat média, jak některá znám, vyberou si jednu z uvedených hranic a začnou jí přikládat váhu. Přitom je to velmi křehká informace a je potřeba s ní nakládat velmi opatrně. Navíc se přirozený práh vypočítá z toho, kolik se v konkrétním obvodu volí poslanců. V Česku ale máme tak specifický volební zákon, že nikdy dopředu nevíme, kolik se v daném volebním obvodě volí poslanců. Vyplývá to až z volební účasti. Celé je to velmi citlivé a ta citlivost se projevila i u průzkumů volebních preferencí. Byl jsem docela pobouřen tím, co v dubnu předvedla česká média, konkrétně se jednalo o deníky Mladá fronta Dnes a Právo: přinesly palcové titulky o tom, že by se lidovci nedostali do sněmovny. Vyplývalo to z výzkumu agentury STEM, která řekla, že by lidovci získali tuším 4,9 procenta. Ale z čeho? A to je to, z čeho člověka mrazí. Ze všech respondentů, kteří byli osloveni. V balíku do sta procent byli lidé, kteří by k volbám nešli (a to je obrovská skupina lidí), lidé, kteří ještě nevěděli, koho by volili. Pokud bychom tato data přepočítali a za sto procent vzali jenom konkrétní odpovědi, bylo by to celé jinak. Teď se můžeme ptát, jestli to byl úmysl, nedbalost nebo lemplovina. U jednoho z těch deníků vím, že to neznalost nebyla, protože s redaktorem, který se na to ptal, jsem celý výzkum dvacet minut po telefonu probíral. Je mi z toho trochu smutno.

Martin Komárek: Myslím, že všechno, co tu kolega Mlejnek říkal, byly úvahy hluboké a rozumné. Ale za těch 15 let, co sleduji politickou scénu, pochybuji o síle těch korelací. Tedy o tom, zda má zpráva o volebních preferencích – ať už podaná dobře, nebo špatně – velmi silný vliv na rozhodování voličů. Pochybuji o tom, že televizní debaty mají velmi silný vliv na rozhodování voličů. Myslím ale, že tohle ještě nikdo pořádně neprozkoumal. Ani bipolarita přeci není výsledkem inteligentní práce americké agentury. Vznikla tady jako skutečný společenský proces v průběhu osmi let vlády sociální demokracie, i jako vědomý proces práce politiků ODS. Chci vyjádřit pochybnost, ale zároveň i dotaz. Když tvrdíte, že – já osobně si to nemyslím, ale to je strašně subjektivní – pan Paroubek vyhrál šest ze sedmi televizních debat a přesto pak prohrál volby, znovu je to důvod, proč zpochybnit korelaci dojmů z televizních debat a rozhodování voličů. Chci se zeptat, zda máte pro tyto úvahy, které jsou nepochybně racionální a dobře vyargumentované, nějakou sociologickou oporu.

Josef Mlejnek: Tady nejde o čisté kategorie. Netvrdím, že bipolaritu vytvořila americká agentura. Spíše mi jde o to, zda ji mohla ještě umocnit třeba o dvě tři procenta. Když bych tvrzení chtěl podepřít sociologicky, odkázal bych na zde prezentovaná čísla. Z nich vyplývá, že 70 – 80 procent voličů je předem rozhodnuto a těžko s nimi něco hne. Ale důležitá je skupina těch 20 procent nerozhodnutých. Při vyrovnaných a stabilních preferencích totiž volby rozhoduje právě tato skupina. Celé volby může nakonec rozhodnout jedno křeslo. Určitě se dá empiricky podložit, že na rozhodování přibližně pěti procent voličů má vliv to, jak sledují předvolební kampaň. Už to je podle mě významná věc, protože dvě tři procenta tam či onam mohou výsledek voleb ovlivnit. Spor je o to, co je významný faktor. Podle mě je významný faktor i to, že se dvě tři procenta voličů přikloní na tu či onu stranu.

Markéta Škodová: Ráda bych odkázala na koncept agenda setting (nastolování agendy), který je od sedmdesátých let součástí přemýšlení o médiích. Koncept říká, že média neurčují, co si lidé mají myslet, ale o čem budou mluvit, co bude jejich tématem. A ten koncept je samozřejmě empiricky podložený. Pokud jde o konkrétní čísla potvrzující, že média přispěla k bipolaritě Paroubek vs. Topolánek, například ostravský Media Tenor dělal obsahovou analýzu nejsledovanějších českých médií tři měsíce před volbami. Z toho výzkumu je patrné, že ve zpravodajských příspěvcích elektronických i tištěných médií převažovaly ty, které se týkaly ODS a ČSSD, a to značně. Ty dvě strany opravdu vedly.

Barbora Petrová (FSS MU): Sociologové a politologové se tu shodli, že rok 2006 znamená vstup politického marketingu do českého prostředí. S tím souvisí to, co jste říkal o agentuře PBS, která letos pracovala pro sociální demokracii. Mimochodem, ta agentura dělala také třeba volby v Německu. A tam je jednoznačný trend personalizace. S politickým marketingem samozřejmě souvisí i nastolování agendy.

Tomáš Lebeda: Mně to asociovalo jednu věc, která mě během voleb trápila. Myslím, že tady je vhodné fórum k tomu ji artikulovat. Uvědomil jsem si, že média utrácejí spoustu peněz za průzkumy veřejného mínění. Ty průzkumy jsou často velmi drahé a přitom metodologicky dosti problematické. Ale před volbami by možná bylo lepší, kdyby část těchto peněz putovala úplně jinam. Třeba v souvislosti s daněmi mi výrazně chybí, aby si média například zadala ekonomický audit hospodářského programu hlavních politických stran. Samozřejmě že to bude nákladná věc, ale podle mého názoru mnohem užitečnější než opakované výzkumy. Jako laik bych si rád přečetl kvalitní analýzu hospodářského programu alespoň ODS a ČSSD. Do jaké míry je ten program splnitelný, za jakých podmínek, co všechno je realizovatelné, co nikoli atd. Mám také stále pocit, že v televizních debatách jde skutečně o to, že se dá stejný prostor oběma, ať si pravda – nebo správné řešení – vykrystalizuje z debaty soupeřů. Ale to vlastně vůbec nemusí být. Médium by se mělo snažit být arbitrem, který řekne, pánové vy se mýlíte a vy se také mýlíte. Vy tu veřejnost balamutíte tak a vy ji balamutíte jinak. Často mám pocit, že v debatách jde skutečně o to, kdo bude úspěšnější. Kdo lépe vyargumentuje svůj koncept – který ale vůbec nemusí být správný. Chybí mi, aby se médium nesnažilo jenom dávat prostor oběma stranám, ale být také nějakým arbitrem.

Barbora Osvaldová: Tady se ale dostáváme k otázce, co má a co nemá dělat moderátor. Pokud žádáte diskusi, tak to asi není funkce moderátora. Diskuse, o kterých jsme dnes mluvili, to je něco úplně jiného. Někdy k tomu ale můžeme udělat speciální seminář.


předchozí příspěvek l následující příspěvek
 

© 2008 Syndikát novinářů České republiky | Běží na: redakcnisystemy.cz