Veřejnost a politici
Novináři jsou hnůj, póvl a špína. Jsou zkorumpovaní a píší na politickou objednávku...
Mluví se o tom hodně, ale důkazy nejsou. Pozoruhodné je, že s tímto názorem vystupují politici ze všech stran a těmi korupčníky či politickými objednávači jsou podle nich vždy ti druzí. Z toho by logicky vyplývalo, že po českých médiích koluje tolik politických objednávek a peněz, že dříve či později něco z toho pronikne na veřejnost. Zatím se to ale nestalo. Navzdory tomu, že mezi novináři jsou stejně jako ve společnosti lidé s nejrůznějšími politickými názory a sympatiemi.
Problém českých médií je zřejmě prozaičtější: je v nich málo peněz na to, aby mohla vytvářet vlastní agendu, a proto vzájemně skáčou po všem, s čím přijde konkurence. Ve výsledku tak velké množství novinářů rozvíjí jeden případ a ostatní zanedbávají – celé to pak vypadá jako placená a kýmsi v temném pozadí řízená kampaň.
Nepopíráme, že novináři občas sehrají roli užitečných idiotů. To když mají se svými zdroji tak úzké kontakty, že od nich dostávají zdánlivě exkluzivní materiály – a pak je zveřejňují bez ověření a sehrají tak roli ve hře, o které nemají ani zdání. Spíše se ale kloníme k názoru, že je to nepřímá korupce založená na možnosti získat jinak nedostupné dokumenty, než že by z toho novináři měli ekonomický prospěch.
Co to jsou ta veřejnoprávní média?
Veřejnoprávní média, správněji média veřejné služby, jsou evropskou specialitou. Pojem se týká médií elektronických (tedy především televize a rozhlasu, u nás je veřejnoprávní také Česká tisková kancelář), nikoli tištěných nebo on-line médií. Základní idea staví média veřejné služby do protikladu s médii komerčními: Zatímco komerční média sestavují program proto, aby přilákala pozornost posluchačů a diváků a tu následně prodala reklamním agenturám (reklama je hlavním zdrojem jejich příjmů), média veřejné služby mají zajištěno nezávislé financování (obvykle formou povinných, tzv. koncesionářských poplatků placených za možnost sledovat veřejnoprávní televizi či rozhlas) a program sestavují proto, aby plnila veřejnou službu. Použité sousloví „plnit veřejnou službu“ je předmětem častých sporů: obsah veřejné služby na jedné straně definuje stát (u nás např. některými ustanoveními zákona o ČT a ČRo), současně jej ale vymezují samotná média veřejné služby (svými programovými zásadami a především každodenním rozhodováním o vysílání).
Další latentní konflikt se skrývá ve způsobu, jakým média veřejné služby posilují loajalitu svých plátců: mají za všech okolností poskytovat nejvyšší kvalitu, nebo mají usilovat o co největší počet posluchačů a diváků? Pro managementy těchto médií to znamená opatrné proplouvání úžinou ohraničenou z jedné strany marginálním významem ve společnosti (proč platit média, která nikdo neposlouchá?) a ze strany druhé komercializací (proč platit službu, která je sice poslouchaná, ale kterou zdarma poskytují vysílatelé komerční?). Tyto otázky navíc nemají jednoznačné a navždy platné řešení – v každém období je třeba hledat a nacházet novou rovnováhu mezi komerčními a veřejnoprávními médii.
Na nezávislost médií veřejné služby dohlížejí rady. Jejich členy nominují občanská sdružení a další společenské organizace, volí je poslanecká sněmovna. Důsledkem je potenciální závislost radních na jejich volitelích, jakkoli většina z nich informace o politických tlacích odmítá. Mezi hlavní pravomoci těchto rad patří jmenování generálního ředitele a schvalování rozpočtu. Do programové struktury přímo zasahovat nesmějí. Řeší ale stížnosti koncesionářů a na ředitele – kterého mohou prakticky kdykoli odvolat – dovedou vytvářet účinný neformální tlak.